Já - (jakože) bloggerka

Přátelé,
Každý má v životě něco, čím se liší od druhých, co je pro něj typické a čím je jedinečný. Pátrám po těchto střípcích u ostatních lidí a připadám si jako v kaleidoskopu.

Mám ráda lidi a těší mě smal talk, to kraťoučké popovídání, ale prostě ho nestíhám zahájit včas. Tak dlouze se odhodlávám zeptat se na to, co mě zajímá, že nakonec jen společně mlčíme o počasí (a já se plaše usmívám). V němčině je to ještě zřetelnější. Děkuju všem, co se toho neleknou a začnou se mnou mluvit první :-)

Sama si připadám úplně obyčejná.

Nevěřím na to, že člověk po pubertě (a v cizí zemi s mizernou konverzační schopností) už nenajde nové kamarády, a tak mám otevřené dveře, kdyby šli kolem a měli chuť na čaj.

Život mě naplňuje úžasem, ale málokdy své nadšení předám dál. Uvnitř mě to skáče radostí, že vidím lidi, kteří projevují opravdové emoce, ale navenek klidná hladina. Jsem typ, který čerpá nikoliv vysílá.

Jsem labrador (o rozdělení lidí na labradory a goldeny si povíme jindy) a mám prostě ráda jídlo. Dokážu si ho užít od topinky po kapustu. Osobně nemám žádnou invenci, abych vymýšlela kreativní pokrmy - ale dokážu se těšit jako Argo, že mě čeká šest hodin pomalého pečení jehněčího krku, zvláště když na fotce šikovné foodbloggerky vypadal tak lákavě. Mojí devízou je také to, že kromě mizerné paměti na jména a čísla mám také prachbídnou chuťovou představivost. To, z čeho v receptu "chytím slinu" jsou slova a parádní obrázky. Nadšení mi vydrží právě na tak dlouho, abych se s gustem nabaštila a mohla recept škrtnout ze seznamu pro budoucí opakování.

Ráda si z fotek ostatních zhmotňuji skutečnost a nasávám atmosféru, ale když mám na dosah skutečný barevný svět, nedokážu se na něj dívat jen skrze cvakací krabičku. Chci ho vdechovat a dotýkat se ho. Číst o něm je pro mě ovšem skoro jako živé. Miluju slova (a vím, že s některými se má šetřit ;-)

U nás doma panuje převážně ticho. Přerušované dětským spontánním hulákáním, které trvá obvykle od úsvitu do soumraku. Když se přesto cítím nedostatečně zásobená zvukovými podněty, začnu si cosi halekat. Nezpívám čistě ani rytmicky - ale zato každý den. Zajímavé je, že má zmenšená kopie dělá totéž, co jsem dělala ve třech a více letech já - zpívá si naprosté melodické i textové bláboly a u toho se potutelně dívá, kdy už jí někdo vykáže z pódia...

Můj tanec se nedá přiřadit k žádnému stylu - ale spojení hudby a pohybu mě naplňuje euforií. Fáze, v níž jsem s malou chodila na "břišní tance pro maminky s miminky" byla živější, než jsem si kdy dokázala představit navazování mateřského vztahu s kojencem.

Nerada vyhazuju věci - i když vím, že občas je prostě na čase, aby opustily náš prostor. Ale strašně ráda bych je u toho sledovala, viděla, kam se dostanou a jak propojí jeden příběh s jiným. Projevuje se to tak, že vytřídím, co nám doma už opravdu zabírá místo, pak to nacpu strukturovaně do vyznačené krabice a počkám s tím pár let, než mi někdo umístí na nástěnku do výše očí kontakt na neziskovku, která by mohla mít z takového balíčku prospěch.

Hrozně ráda bych darovala všechny své přebytky někomu, kdo by je opravdu dokázal využít a měl z nich radost. Ale nějak nevím, koho se zeptat. Čtu tedy blogy a doufám, že o někom z pisatelů vypátrám nějakou maličkost, která zrovna zapadne do pomyslné skládačky a já mu budu moct poslat jednu věc, pro kterou už u nás doma není využití.

Naproti tomu i náš byt, bylo-li to jen trochu možné, je "poskládaný" z vybavení, které přestalo být potřebné pro někoho jiného. V Hamburku probíhá takové "stěhování národů", že se dají sehnat "skoro nové" věci za pár drobných a přitom se kvůli mě na ně nemusela spotřebovat žádná ropa navíc. Byt máme tedy plný solitér, což je jiné vyjádření pro to, že nám chybí vkus.

Je to fakt, nedokážu krásně naaranžovat stůl ani sladit vybavení v bytě tón v tónu, ale dokážu najít jehlu v kupce sena - a mezi věcmi, kterých se ostatní zbavují, opravdové poklady.

A v duších ostatních vidím spoustu světla.

Díky že jste taky zvláštní, jinak by tu byla óbrovská nuda.