Co jsme zač

Přátelé,
Co jsme vůbec zač?

Začnu od mrňouse.
Neustále nosí něco v rukách. Má je plné. V každé ruce aspoň jednu věc, co se vejde do dlaně. Nebo dvě tužky naráz.
Miluje kreslení. Chce padesát prasátek za sebou. Abych malovala prasátko tak dlouho, dokud se mu jeho otisk nevyryje do mozku. Chce mi při tom vidět pod ruku. Jak to dělám, čím začínám. Když se nasytí potřeba prasátka, kreslím šneky, krávy a nově srnky.

Miluje opakování. Když nastoupíme do autobusu, chce pohádku. O rukavici. Vyprávím ji denně několikrát. Postupně po mně opakuje slova, tam, kde mají být. Pohádka se dostává do jeho hlavy celá, jako vitrážové okno. 

Miluje mateřské mlíko. Není to závislost, jak mámy obvykle konstatují. Je to bytostná potřeba. Jakoby jeho mozek dokázal správně fungovat pouze zaplavený správným poměrem tuků, bílkovin, cukrů a lásky. Dokáže se sice smířit s tím, že existují výjimky (a mlíko se napříkald nepodává v dopravních prostředcích, ani venku, ale přesto se na něj stále ptá, aby se pak mohl sám uklidnit ujištěním, že ho dostane "doma". 

Miluje svou sestru. Už si sice vypěstoval obranný jekot, když mu něco bere (bohužel pro ni včetně věcí, které jí předtím sebral on), ale obecně její nejrůznější provokace snáší podstatně lépe než já. Kromě mojí pozornosti tak vyžaduje i tu její. Mají společné rituálky. Před spaním si "jako" čtou knížky a po každé otočené stránce řeknou "lídllídl" a pak se tomu hihňají.

Ta má sýkorka štěbetavá se vyznačuje nepřekonatelným sociálním talentem. Bez ohledu na to, zda je přímo tázána, dokáže vyprávět komukoliv cokoliv. Stačí jí malá příležitost. Teprve po týdnu plné pozornosti ze strany všech členů rodiny (a když je všechny porazila ve člobrdu) necítí potřebu zahájit již sedmý rozhovor za den s lidmi v metru. 

Touží číst a psát tak moc, že prostě čte a píše ve čtyřech letech. Čtení a psaní jí umožňuje komunikovat s lidmi, aniž by jí někdo vytýkal, že "tu pusu nezavře". Intelektuální podněty si přivolává až do samého vyčerpání, kdy únavou už zapomíná, jak se sama najíst nebo obléct. 

Regres pak kompenzuje hrou na miminko. Dovolujeme to, co nám síly stačí. Zrcadlí brášku. Občas je to šílený kontrast. Jednu minutu se mě ptá, co znamená "že" a jestli "budu na světě, dokud nebude úplně velká" a v příštím okamžiku mluví v jednoslabičných slovech a nebo jen ukazuje. 

Dokáže hrát stereotypní scénky stále dokola. Dvacátý panáček si přišel koupit jablka, no jasně. Třicáté zviřátko nasedne do vláčku, jede na ostrov, tam vystoupí a vláček jede naložit další.

Když vidí nůžky, chce cokoliv stříhat na prvočinitele. Stříhání je její forma rozkladu světa na menší, pochopitelné dílky.

A já? Spoustu sem toho popsala v předchozím příspěvku. Psaní mě teď drží ze všeho nejvíc. Jsem posedlá notýsky a zápisníky. Stojí v poličce ve frontě a čekají, až pro ně vymyslím dokonalý a strukturovaný obsah.

Přátelé, učím se životu od dětí. Jako bych byla znovu malá. Jen někdy, když mě zahlídnou, jak je pozoruju, mi dojde, že nejsem jenom muška na zdi, a tak to připustím a jdu si hrát taky. Někdy ale držím svou tvář maminky, a beru to vážně. Přijímám tu zpětnou vazbu, kterou vysílají a snažím se vyvyíjet, jako každá máma.

Těší mě, že jste tu. Vy všichni, mí kamarádi a blízcí (i když někteří docela v dálce).

Málokdy se dostanu k tomu, abych vám to řekla do uší. Ale do očí (aspoň takto přes papír) vám to říkám teď. A v hlavě si to myslím neustále. Děkuju!