Co s plačícím dítětem

Přátelé,

Dnes s vámi chci sdílet jeden svůj AHA moment.

Seděla jsem ráno ve školce, když v tom vyběhla ze třídy holčička Viktorie do haly, "aby ji nikdo neviděl" a dala se do pláče. Tety momentálně měly cosi jiného k řešení, tak jsem šla za ní já a ptám se: "Co se děje? Pověz, proč pláčeš?"

Ona na to, že si chtěla jít hrát do haly s Laurou, ale nikdo si s ní nechce hrát. A usedavý pláč. Tak se ptám dál "Ty myslíš, že si s Tebou nikdo nechce hrát? Nebo sis chtěla hrát s Laurou a ona nechtěla?" (Ve školce totiž ráno ještě spousta dětí chyběla, které by si jinak možná rády hrály.) Prý ano, Laura už nechce do haly, i když na tom byly domluvené. Já na to, že tomu rozumím, že je to těžké.

Ale najednou jsem nevěděla, co dál. CO MÁM ŘÍCT? Uznala jsem pocity a nenapadlo mě nic dalšího, abych jí pomohla. (Nejsem zastánce bagatelizování dětských pocitů ani obvyklých reakcí typu "to přejde", "tak dělej něco jiného" atd., které podle mě nemají žádný význam). Seděla jsem tedy jen vedle ní, dokud se neuklidnila. Pak jsem už musela jít pryč a ona spustila zase pláč. Nebyl to manipulativní pláč, byl to čistý zoufalý smutek, kdy nevíte, co si počít se vzniklou situací. Tak jsem se ještě vrátila, objala jí, chvilku podržela, ale pak jsem jí poslala za "tetama", že určitě na něco přijdou. Nevím, jestli šla, ale jsem přesvědčená, že by jí pomohly. Tety tady jsou otevřené a opravdu naslouchají.

Večer jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, co jsem mohla udělat. Zajímavé na tom je, že by to mohlo fungovat i vůči vlastním dětem (akorát vůči těm je člověk bohužel někdy přetížen, když vyžadují asistenci se stále stejnými záležitostmi). A sice:

1) Když přesně nerozumím, proč pláčou - ptát se. Ptát se tak dlouho a s opravdovým zájmem, dokud neporozumím, co se stalo. Jaké pocity to v nich vlastně vyvolalo.

2) Pak můžu jejich pocity plně uznat. Jsou oprávněné v takové situaci. Znám je, taky jsem je zažila, když jsem byla malá. Není na tom nic špatného cítit se tak, je to normální.

3) Ptát se, co by jim v této chvíli nejvíc pomohlo? Co by pomohlo nejprve odplavit ten pocit. Když nevědí, nic je nenapadne, tak navrhnout. Pomohlo by pochovat? Jen tak sedět a mlčet? Vzít si na pomoc nějakou hračku? Zadupat? Oklepat třeba vztek a rozčilení? Nebo zmačkat vztek do papíru a vyhodit ho do koše?

4) Když se uklidní, je možné vrátit se k věcné příčině pláče. Ptát se, jak by se dala ta situace vyřešit, aby jim bylo fajn. Přestože některé věci se nedají změnit. Možná jim to po chvíli už vůbec nebude připadat jako potíž - děti jsou jako korouhvička, vyprchá emoce, třeba vyprchá i zájem hrát si v hale s Laurou. A když ne (a Laura pořád nechce), co takhle zeptat se někoho jiného? A nebo vymyslet jinou hru s Laurou? Co by jí bavilo dělat?

Musím říct, že ačkoliv jsem to v danou chvíli nezvládla vyřešit tak, jak bych chtěla, mám přesto docela radost, že jsem díky tomu přišla na něco, co mi možná pomůže příště být lépe nápomocná dětem (cizím i vlastním). A nejen dětem. 

Co myslíte, pomohl by vám takový postup, kdyby vás někdo (manžel, rodiče, kamarádka) viděli, jak se zmítáte v nějaké emoci?

Vciťování zdar!

Š.