Přátelé,
Hlodá mi v hlavě jedna věc.
Jakto, že jsou lidé, kteří stále o něčem sní a představují si, jaké by to bylo, kdyby...?
Ale nejdou a nezkusí to.
A pak jsou lidé, kteří si moc žádné představy nedělají - prostě cestují životem a zkouší všechno možné, aby se přiblížili ke svému (možná) vytyčenému cíli (a možná se jim to ani nikdy nepodaří).
Neříkám, že by první skupina byla horší (samozřejmě hlavně proto, že do ní patřím, he he). Ale je jiná. Má rozlehlý vnitřní svět představ, ale chybí jí některé zkušenosti z toho okolního.
Dá se mezi těmito skupinami přeskočit? Co myslíte?
Dá se dostat do té druhé, když je člověk nějak (nejspíš z rodiny) nastaven spíš být spontánně v té první?
Nebo je to otázka introverze?
Potřebuje člověk peníze, aby byl v druhé skupině? Kolik?
Jak to ti druzí dělají, že se dokážou rozhodnout jen pro jednu věc a pak se jí klidně věnují roky rokoucí až téměř do dokonalosti?
Sedím si v síti a přemýšlím o tom.
Co vlastně potřebuju, když bych chtěla nějaké nové podněty?
Odvahu?
Nemusím hned skočit bungee jumping (to mě fakt neláká).
Ale zkusit něco, o čem si třeba jen dosud myslím, že by mě určitě totálně bavilo. Nebo zaujalo. Nebo si jen neumím představit, jaké to vůbec je.
Třeba jet na koni.
Cvičit jógu.
Výrazový tanec (bez baletní průpravy).
Thajská masáž.
Shiatsu masáž.
Malování pravou hemisférou.
Zážitky, no.
Jsem asi stále jen snílek.
Mám představu, že všichni ostatní už tyhle věci dávno znají. Vyzkoušeli je a třeba díky nim něco získali. A nebo (když uvažuju střízlivějc) mohli se od nich v klidu oprostit (protože jinak si nedovedu vysvětlit, že znám jen málo lidí, kteří by dělali tohle všechno pořád dál).
A nebo potřebuju nějakou terapii proti toužení? Abych si konečně už uvědomila, že být dospělá znamená už jen nudnou rutinnu, zodpovědnost a cíleně vytvářet "zázemí" pro své děti.
Nechci si moc připustit, že bych opravdu měla svůj budoucí život (cca produktivních 30 let přede mnou) redukovat na vydělávání, rozvážení dětí po kroužcích, uklízení a vyváření. Případně jen některé z těchto činností.
Neohrnuju nad žádnou z nich nos (některé mě dokonce i dost baví). Ale samy o sobě - nevím, no. Mělo by mi to stačit? A co s tím, když vím, že nebude?
Přemýšlím, proč pořád toužím po něčem novém a dosud nevyzkoušeném.
Proč toužím po zážitcích a po "výběhu".
Znáte to někdo taky?
Proto tak ráda čtu blogy - najdu tam spoustu informací o všem tom, co já nedělám a vlastně skoro neznám. Čtu, oči dokořán a připadám si jako malá holčička, co objevuje svět.
Ale i tak to někdy nestačí.
Asi bych potřebovala, aby mě někdo vzal prostě do toho světa s sebou. Někdo, z druhé skupiny. Jen na chvilku. Exkurze života ;-)
Mě se tam samotné nechce.
Ta touha by mě třeba (aspoň zase na chvíli) přešla (přešla mě ostatně u řady věcí, které jsem kdy začala... ;-) a zjistila bych, že některé věci jsou fádní a člověku nepřinesou žádné extra naplnění.
A že to toužení a představy mě nakonec asi baví ze všeho nejvíc.
Co jste v poslední době vyzkoušeli nového (a zaujalo vás to tak, že v tom chcete pokračovat)?
Díky za to, že mi otvíráte své světy,
Š.
No... já nevím. Touha je možná i prostě jen touha, fantazie a nebyla by touhou, kdyby se naplnila, i když toužíme, aby se naplnila?? :-)) Ale já to tak neznám. Když toužím, chci, aby se to naplnilo. A snažím se pro to něco udělat, i kdyby to mělo trvat roky. Jsem děsně zabejčená. Asi nesnáším toužit bez vidiny naplnění... touha sama mi asi nedělá dobře, co já vím :-))) Pokud nevěřím, že to či ono dokážu, radši přestanu toužit :-) A taky postupně přicházím na to, že všechny ty touhy mě nakonec zas tak nenaplní, jak jsem si myslívala :-)))
OdpovědětVymazatJinak jo, na koni jsem jezdila. Jako malá. Milovala jsem to. Zkusila bych to zas. Ale teď není ten správný čas, možná jindy. Jógu jsem zkoušela. Zjistila jsem tenkrát, že není pro mě. Ale teď mám dojem, že možná i je, že jsem jí dorostla. Ale není pro ni teď ten správný čas se jí zabývat a toužit, možná jindy. Výrazový tanec (s pidi baletní průpravou) jsem tančila. Strašně mě to bavilo, pořád ráda tančím. Kdysi jsem si myslela, že bych chtěla vést kurzy spontánního tance. Pomoct druhým vyjádřit emoce. Pak jsem zjistila, že to už tak necítím. Takže zatím nic. Na shiatsu masáž jsem chodívala a bylo to fajn. Pak mi masérka odjela do Prahy a posléze do Itálie. Mám jiného maséra a shiatsu mi nechybí. Thajskou bych ráda vyzkoušela, ale finančně to zatím nedám. Malování pravou mě neláká, ale viděla jsem obrázky holek, co na kurz chodily. Bylo to působivé. Koně a tanec je záležitost mého dětství, já jako malá vyzkoušela snad všechno. Byla jsem skřítek neposeda, rodiče se mě snažili nějak zabavit. Proto asi nemám problém zkoušet? Ostatně jsem celkově experimentátor a nebaví mě pořád dělat totéž... i při vaření :-) Není to u mě o nějaké velké touze, prostě jen snaha vyzkoušet, jaké je to či ono. Člověk o sobě zjistí o málo víc. Může zjistit, že PRÁVĚ TOHLE mu sedí, že je to celý on. Nebo zjistí, že ne. I to je ale přínosné :-))))