Zamilovaná

Naší Sýkorce se líbí Lovis.

Ve školce se ho dokonce zeptala "Magst du mich?" (Máš mě rád?) A on řekl: "Eh... Ja."

Čímž je to hotové.

Pár dní poté mi jeho maminka s potutelným úsměvem sdělila, že "Lovis ist in sie total vernarrt". (Je do ní úplně zažraný.)

Prima.

Jak se to projevuje, mi ale neřekla.

U nás se to projevuje tak, že Sýkorka neustále hovoří o tom, co Lovis udělal, jak se tvářil, jak utíkal a že jí dal hadr na hlavu (což jistě uznáte, je jednoznačný projev toho, že má někdo někoho rád...).

Dnes jsme jeli na kolech do vedlejší obce.

Cestou mi Sýkorka řekla: "Já mám Lovise ráda."

Já vím, odvětila jsem s úsměvem a ona se tvářila udiveně ;-).

A ještě udivenějc, když jsem rozebírala, proč na dotaz "máš mě rád" neřekl rovnou a jasně, že samosebou, ale proč se nejprve tu vteřinu zamyslel...

Sladké pochybnosti.

O půl hodiny později jsme jeli k nim, abysme si od jeho maminky vyzvedli odstrkovací autíčko pro našeho mrňouse (jeho maminka totiž, dojatá tímto roztomilým vývojem událostí, se rozhodla nám po klucích věnovat nějaké drobnosti - a to je doma radosti, že máme "holínky po Lovisovi!!!"). Vkročili jsme dovnitř, šli domem na zahradu a když nás Lovis viděl procházet kuchyní, nevěřil svým očím a jen se plácal do čela za mohutného doporovodu hýkavých zvuků. Tuto půlminutovou epizodu mi Sýkorka vyprávěla asi tak desetkrát během naší 10 minutové cesty od nich domů.

První láska je krásná.

Domluvily jsme se s Lovisovou maminkou, že si k nim někdy může Sýkorka přijít hrát.

Konstatovala jsem pak ale cestou domů, že to bude až po našem návratu z Čech. Pokud se jí teda ještě bude chtít.

A Sýkorka na to: "Bude! Chce se mi každej den. Když mám Lovise ráda, tak to tak přece je."

Svatá pravda.

Nicméně, obávám se jedné věci.

Že to přejde tak rychle, jak začalo.

Lovis je zítra ve školce poslední den.

Dobře, dejme tomu, že se s nimi o prázdninách jednou sejdeme.

Ale na víc bych to neviděla. Jsem skeptik, no.

Po prázdninách jde do školy a tam bude mít jistě novou kupu vrstevníků. A vrstevnic.

Sice žádná nebude mít tak bezprostřední zvonivý smích a oči jenom pro něj, jako má ta naše, ale zase mu budou blíž svými zájmy.

Teď je ten rozdíl 2,5 let prostě asi ještě moc velký.

Mi tak připadá.

Škoda.

Je s ním totiž legrace a jeho maminka je nesmírně milá.

Typ hlubokého sametového altu.

Byla by to jistě skvělá tchýně... ;-)

Přesto si myslím, že to stálo za to.

Těch pár měsíců.

I to, že má naše školka smíšené třídy a v důsledku toho velké věkové rozdíly mezi dětma.

Jsou děti, které školkovou lásku neprožijou nikdy.

A to je teprve škoda.

Jaká byla ta vašich dětí (a nebo vaše ;-)?

Díky,

Š.