Noc zvláštních okolností a 10 rán po ní

Přátelé,

S přijezdem do Čech nastal u nás jako vždy rozvrat režimu.

To mě (opět, i když to nebylo poprvé) vyvedlo z konceptu, takže jsem si myslela, že musím nějak ZASÁHNOUT.

Ale proč vlastně?

Povím vám, jak bych si představovala ideální ráno:

Tak, že všichni SPÍME do doby, než se samovolně vzbudím. Pak bych mohla děti sametovým hlasem probudit, pochovat se s nimi a začít nový den v příjemné náladě.

Kdyby se náhodou děti probraly dřív než já, líbilo by se mi, kdyby si našly samostatně nějakou hru, potichu si u ní špitali a nikoho nebudili. Kdyby už jó něco fakt potřebovaly, tak nechť mě zatahají za palec u nohy - já otevřu oči, usměju se na ně a půjdu jim to poskytnout s vděčností, že byly ke mně ohleduplné. Řeknu třeba "dobré ráno, mí žluťáčci" (to mi říkala moje babička), dám jim asi sto pusinek a uvařím jim kakao.

NEBO, aby to nebylo tak supersweet a proveditelné jen v neděli, si třeba ráno začneme prostě normálně povídat, co se nám zdálo.

Nevadí, že se našemu Brundibárovi zdá každou noc totéž.

Sýkorku to přesto strašně baví. A každý den se ho na to ptá. A vždy dostane stejnou odpověď: "Že mě předjeli popeláři." A postupně přidává: "A dvě auta červený... A auto černý." :-)

JENŽE některé noci mají do ideálu daleko. Zvlášť, když se nám rozhodí režim. Pak první (nebo pro větší zmatek obvykle až ta druhá) noc po příjezdu/návratu probíhá často totálně odlišně od mých přání.

Zhruba tak, že děti, které večer krásně usnuly tam, kam jsme je uložili, se během noci nějak záhadně uskupí kolem mě (což by ještě bylo fajn) a začnou mi různými destruktivními způsoby narušovat spánek (to už není tak fajn).

Zejména si odkládají své roztomilé nožičky na můj obličej.

Svýma sladkýma loktíčkama mě dloubou do žeber.

Případně mi své malinké palečky s roztomilými nehtíčky zarývají do břicha. Ideálně na holou kůži.

Nebo mi kašlou přímo do nosu.

Při otáčení mě uprostřed noci klidně švihnou ručkou do oka.

Nebo z ničeho nic začnou kvílet, až mi z toho praskají žilky v mozku.

Přátelé, vím, že to nedělají schválně.

Potřebují si jen prostě zase zvyknout na nové prostředí a nové spací uspořádání.

Možná jsou zmatené.

Potřebují bezpečí. 

Rozhodně bych mohla být hrdá, že ho hledají u mně.

Ale... (znáte ho, to slovo?). 

Ale já v noci potřebuju SPÁT (teda když se dobrovolně nerozhodnu zůstat vzhůru), jinak jsem šíleně nevrlá. Opravdu hodně.

Nemám ani ždibec trpělivosti a laskavosti, když mi dva trpaslíci nepřetržitě trhají sny a nejrůznějc mi narušují mou osobní zónu.

Skoro mi připadá, že ve spánku je moje bublina nějak větší než ve dne. A pekelně pozná, když se do ní někdo bez vyzvání nacpe.

Bohužel se to pak mnou táhne až do rána.

Když mám noc blbec já, mají noc blbec všichni.

Což není pěkné, to uznávám. 

A tak jsem hledala elegantní způsob, jak se s tím vypořádat.

Proto jsem si řekla, že budu následujících 10 rán jen pozorovat, a s tím uvědoměním zkusím nějak aktivně naložit.

Proč 10?

Protože, když ta noc nastane, mám sklony si myslet, že je to celé katastrofa a že jsem se vlastně nevyspala NIKDY (minimálně za posledních pět let).

A že se mi děje hrozné příkoří. Už hrozně dlouho. A čím jsem si to zasloužila.

Víte, jak to dopadlo?

Jak pravila Sýkorka, chyběla nám tu ta statistika.

9 z 10 dalších nocí (a rán) proběhlo vlastně úplně výborně (nebo aspoň v pohodě únosně) a nemůžu si stěžovat.

To mě nakoplo, abych zkoumala dál.

Odhalila jsem u toho ovšem následující:

- můžu si za to sama (když vystavuju děti tak náročným situacím jako je cestování 700km k babičce)

- moje představy o IDEÁLNÍM průběhu rána nejsou z tohoto světa (moje babička mě budila cca maximálně 14 rán v roce)

- nepředvídám změnu situace (ačkoliv o sobě jsem se již naučila, že po té cestě bývám vyřízená, od dětí očekávám pořád totéž - aby byly nepřetržitě úžasné)

- když to neprobíhá podle mých představ, beru si to osobně

- a neumim čelit akutní frustraci, když už probíhá krize.

Ok. Není to úplně skvělá bilance, ale přesto je asi velmi důležitá. Takže příšerná rána jsou jen logické vyústění všeho zmíněného. Chápu. Představy o tom, jak se mají ostatní chovat, a vysoké nároky prostě musí skončit zklamáním už z podstaty. To dá rozum. 

Ale co teď s tím? Mám se přesto ráda i taková - netrpělivá a nechápavá a sebestředná. Kdybych byla totiž dokonalá, tak byste mě všichni nenáviděli a to by mě mrzelo :-).

Nicméně až zase nastane noc zvláštních okolností (a ona nastane, protože se cest do Čech nehodlám vzdát), mohla bych:

a) se přestat cítit jako oběť a vzít to jako pouhou výjimečnou záležitost;

b) si uvědomit, jak dobře se mám, když se ke mně děti stále chodí uklidnit;

c) vrátil se k normální komunikaci a hovořit s nima jako s lidma.

Zjistit, co by potřebovaly a co by jim pomohlo, aby mohly spát spokojeně celou noc.

A potichu vysvětlit, co bych potřebovala já. Jestli by to šlo.

Třeba to půjde o dost líp než skuhrání a dožadování se nočního klidu.

Co myslíte?

Já jsem o tom přesvědčená už teď.

Š.