O malé tramvajové zastávce

Přátelé,

Obvykle jsem v Čechách neustále v pohybu. Jezdím, scházím se, telefonuju a těším se na další setkání.

Tentokrát jsem se uprostřed pobytu v Praze zastavila na Malostranském náměstí a sedla si tam na deset minut na lavičku.

Prostě jsem jen seděla. Sama. V centru.

Byl to pro mně možná ten nejsilnější okamžik toho týdne. 

Chvilka klidu uprostřed ruchu velkoměstečka (Praha je vážně malinká).

Fungovalo by to ale kdekoliv.

Najít bod klidu, který člověku říká, že vše je, jak má být.

Že věci se dějou správně. (I když se nám ten průběh někdy nelíbí.)

Jen jsem seděla a pozorovala, jak město tepe. 

Jak jezdí tramvaje a kdo v nich všechno jede.

Jak proudí turisti, sem a tam a občas opačně. 

Jak svítí lampy. A tikaj hodiny. 

Foto: milujuprahu.cz

A představila jsem si, že tam za chvíli zase nebudu. Budu jinde, ale vše ostatní tam bude dál.

A jednou už vůbec nebudu. 

Ale život poběží pořád dál. Tramvaje budou vozit další a další lidi, turisti budou proudit a pořád budou svítit lampy a tikat hodiny.

Jen tam na tý lavičce bude sedět někdo jinej.

A kdyby náhodou ne... Tak bude prázdná.

Co když bude válka a někdo rozbombarduje Pražský hrad? A ta dominanta, která mě uklidňuje, když jdu přes kterýkoliv most, prostě nebude? A elektřina nebude. A tramvaje nebudou jezdit. A hodiny nebudou tikat.

Mohlo by to být děsivý, ale v té mé chvilce nebylo.

Život stejně půjde dál, třeba jen jinde.

Někde v Chille se pořád budou prohánět kamzíci po skalách (no, možná je to blud, nemám o světovém rozložení kamzíků detailní informace..., ale chápete tu myšlenku za tím?).

Místo lamp bude svítit měsíc. A místo hodin budou cvrčci cvrkat. Čas poplyne sám. Tam, kde byli turisti, budou trosky města. A turisti budou třeba chvíli zase jinde.

Člověk se bojí konců, když nevidí perspektivu pokračování. Ale ve chvílích, když všechno přijímáte, jak to je, víte, že nic vlastně nekončí, jen se proměňuje. 

Pak vidíte i smrt pouze jako jednoho z těch turistů na protějším chodníku. Co tam budou (ačkoliv jen jako symbolický řetězec) až kam vaše představivost sahá.

Zní to šíleně nihilisticky, ale není. Je to naopak strašně povzbudivý.

Je to uklidňující, protože tím pádem na spoustě věcech zdaleka tolik nezáleží, jak si člověk někdy myslí. A možná jde celkově nakonec jen o ten prožitek libovolné chvíle.

Je jedno, jestli máte cool oblečení a nebo jste trapný. Jestli jste cokoliv přečetli a nebo vám dal někdo nějakej papír za x let vašeho času a her na to, že víte něco, co by rád, abyste věděli. O ničem to nevypovídá. Ani vaše chyby vás nijak nevymezujou. Je to pasé. Jde jen o to, jestli to, co děláte, prožíváte tak, jak chcete. A jestli ne, tak co s tím uděláte dál.

Zvláštní zjištění, že můžeme prožívat život jako hru. Jako napínavou hru, na kterou ale nemáte žádná vlastnická práva, jen jste dostali možnosti se jí na chvíli účastnit a nikdy nevíte, kdy vaše figurka vypadne. A hrát ji s plným nasazením, dokud se vám chce, a jen sledovat, jak se ten elán šíří prostorem. Případně vítat ty, které přitáhne a povzbudit je k účasti.

To mi tam při malostranské desetiminutovce proběhlo hlavou a nastal okamžik velkého zklidnění.

Pak jsem šla teprve na naplánovaný sraz a neřešila jsem, jestli to bude dobré nebo špatné. 

Prostě se to bude dít, i když já u toho nebudu. Leda možná trochu jinak. A tudíž je jen na mně, jak ho prožiju. Jestli se do té hry ponořím naplno a budu přispívat k té skupinové energii a nebo ji budu jen sledovat z okraje. I to je volba.

Díky za ten prostor.

Občas potřebuju jen poslouchat a vnímat, kde to rezonuje.

A je skvělé, mít tu možnost s váma, kdo mi procházíte životem.

Díky,

Š.