Jak přežít záchvat vzteku a zachovat svou důstojnost

Přátelé,

Všechno zpátky, ten vlak jede do Kolína.

Své ideály z předchozího příspěvku (kde jsem došla k tomu, že bych přece prostě jen mohla počkat s nabízením jídla mému chlapečkovi, až podle toho, o co si sám řekne, abych tím předešla zbytečnému rozčilování) beru zpět.

Nefungují.

Příklad posledních dní:

Vařím si čaj. Malej to vidí, chce okamžitě taky.

Chce ten největší, nejtěžší, červený hrnek.

Ok, říkám si, nebuď úzkostná, proč by si nemohl zkusit pít z vélikého hrnku, když mu poskytneš asistenci.

Stavím před něj červený hrnek s vychlazeným čajem.

Néchcí, zní odpověď zoufalým hlasem. Chce vodu.

Ok, říkám si, asi má strach, že je to pořád moc horké. Dávám vodu do jeho obvyklé skleničky.

Nechce vodu.

Hm, tak ne.

Chce vodu, ale ze sestřiny lahvičky.

To zamítám, má svou lahvičku. On souhlasí, že tedy vodu z vlastní lahvičky.

Stavím před něj.

Nechce vodu vůbec.

Chce kefír, který piju já...

Dosaďte jakoukoliv věc v dohledu...

Když ji dostane, okamžitě jí přestane chtít a chce jinou.

Když jí nedostane, vypukne řev.

Aha. Prima. Tak tohle nás teď čeká přibližně rok?

Jakože já vím, že se mi smějete ;-) Zvlášť ti, kdo to buď už máte za sebou a nebo ti, kdo ještě netušíte, že vás to čeká taky (některé v dohlednu, ehm...).
Pro Ty zkušenější (a nebo ty, co mají nastudováno TEORETICKY), takhle napsané to vypadá naprosto zřetelně, že? Zkouší, co může. Hledá hranice. Ptáte se tedy, proč mu na to skáču (a proč - podle stylu, který je vám blízký - mu jednu nestřihnu po zadku / mu to nevysvětluju donekonečna / ho laskavě, ale neústupně neodmítnu)?

Je to jednoduché.

Protože mě má omotanou kolem prstu a já jeho zažraného pod kůží. A navíc mi svou novou fázi nedal předem písemně vědět.

Do nedávna byl totiž ukrutně sladký a k zulíbání. Když je vedle vás někdo dva roky jako cumel, roztomilý a hodňoučký (a brečí jen, když má opravdu trápení), tak máte sklon mu snést modré z nebe a plnit mu jeho přání velice rádi. 

Ale najednou vás překvapí, že zjevně dozrál do bodu, kdy potřebuje zjistit, zda ON SÁM chce opravdu všechno to, co mu dříve maminka obratem poskytovala jakožto reakci na jeho pláč nebo ukázání.

A tak, z ničeho nic, OBČAS vymění normálních reakci, na které jsme byli dosud navyklí, za tuto absurdní (a nesplnitelnou) šílenost. Z prachobyčejného "já ci" (načež si to opravdu vzal) se najednou (přískokem) stane "já ci - dostal jsem - nécííí".

A ještě ke všemu to tak není každý den.

Většinou stále říká "chci, maminko" a pak je spokojený, že to dostal... Čímž nás pekelně mate.

Ok. Takže, ať skáču nebo neskáču, vzdor je tu. Co s ním dál? 

Už si (po zkušenostech s prvním dítkem) aspoň nemyslím, že fáze vzdoru (a veškerý vztek, zloba, pláč a frustrace) byla moje chyba a že by k nim bývalo určitě nedošlo, kdybych já MATKA v daných situacích bývala reagovala správně.

Přátelé, objev: Došlo.

Protože to je prostě konflikt v jeho hlavě, který si musí sám odžít a vyřešit.

Jeho hlava se zmítá v rozporu, že a) chce dělat to, co dělají druzí,

ale b) má už i své nápady a může si vymyslet něco jiného, než dělají druzí.

Problém je, že mozek zapíná obojí současně.

To je docela zásadní.

Proto mám potřebu uklidnit ty z vás, kdo si (třeba jen občas) říkáte, že možná by prostě stačilo, abyste coby rodič v dané situaci udělali něco víc pro PREVENCI (třeba dali dítěti včas najíst, nepřetáhli ho, atd.), a pak by k té SITUACI nemuselo dojít... Fakt by to nestačilo. Mohli byste dělat všechno na světě správně, ale ten vztek by stejně přišel.

Ten vzdor totiž, milé mamky (a tátové), není prostě o NÁS. 

Nevypovídá to VŮBEC NIC o našich rodičovských kvalitách.

Je to jeho vlastní vnitřní konflikt.

Ergo, je zbytečné, komplikovat mu ho ještě dalším konfliktem vnějším, a to zlobením se na něj za to, že on se zlobí.

Samosebou, lehko se to řekne a o kousínek hůř provede (dobře, o větší kousek hůř). Není to příjemná věc, když máte sledovat, jak se váš andílek zmítá na zemi ve vzteku. Ale od pocitu angažovanosti se dá (trošku) oprostit, když se člověk vzdá domněnky, že své dítko musí okamžitě VYCHOVAT, aby si nemyslelo, že bude takto řešit v životě všechno.

On si to fakt nemyslí a nezlobí se schválně - zlobí se z pocitu bezradnosti a bezmoci. Tím válením po zemi si jen zkouší, jestli mu to pomůže nebo ne (znáte někdy ten pocit, když se vytočíte do nejvyšší míry, kdy křik už nestačí/nechcete ho dál provozovat, a tak uděláte něco netradičního a pak jakoby sledujete sami sebe, jestli vám to bylo k něčemu nebo ne?). 

Dobře. A když porozumíte, že ten vztek je JEHO, nemusíte se ani zmítat v další představě, totiž, že musíte dítě od jeho vnitřních konfliktů OSVOBODIT. 
To nejde. 
Ono si musí své emoce nastudovat samo.

(Vsuvka ohledně pozornosti. Nebudu v každém článku vyhlašovat pauzu od čtení. Na koho je to dlouhé v kterémkoliv bodě, si to nechá na pozdějc, že? Kupříkladu takové návody k různým přístrojům, tam se taky člověk dočte, co má teda udělat, až kdoví kde za půlkou... :-))

Můj druhý objev: dítěti se nic nestane, když bude minutu plakat, a jeho frustrace nebude okamžitě vyřešená. Naopak. Fáze "plníme potřeby co nejrychleji a bez zbytečného odkladu" už jsme absolvovali (neříkám, že na 100%, nejsem superhero, ale přesto jsme si vedli celkem obstojně). Teď je čas, aby získal zkušenost, že něco taky NEJDE HNED.

No jo.

Jak ale tuto fázi (pokud možno při zachování psychického zdraví) přežít vedle něj?

Na to vám přináším svůj oblíbený manuál (na který opět jistě, zcela netrpělivě, čekáte):

A) záchvat nastane doma

Varianta "Kamera":

Sledovat, jak se rozvíjí, a počkat.

Možná to nebude trvat jen 1 minutu.

Prostě čekat.

Mezitím aktivně přepínat v hlavě momentální nastavení z "jak to zařídit, aby se OKAMŽITĚ přestal vztekat" na "jak to zařídit, aby mohl sám zpracovat svou frustraci".

Garantuju, že vám dítě (z cvičných důvodů) přivodí nejednu situaci, která NEPŮJDE důstojně vyřešit, a frustrovaní budete oba. Ale z pozice kamery, která nemá emoce, se můžete zkusit přenést přes tu svou a pozorovat pouze tu jeho. Tak dlouho, jak to vydržíte.

Cílem není hledět na dítko s výsměchem, lhostejností nebo opovržením (pokud máte ještě vzpomínku na to, že je to nejroztomilejší miminko na světě), anobrž přijít na to, co můžete v jeho situaci udělat, abyste byli k něčemu platní.

Jak mu můžete pomoct, aby se vyrovnal s tím, že něco nejde? Co by mu pomohlo, aniž by to zároveň bylo nepříjemné vám?

U každého něco jiného.

Můj postup je - zkouším, dívám se a opět zkouším.

Válí se po zemi a křičí. Řeknu "nedá se nic dělat, nemůžu Ti dát to, co chceš, ale můžu Ti být možná užitečná nějak jinak. Chceš pochovat, aby Ti bylo líp?" Néééé! Ok, zase se stáhnu jako kameraman a přemýšlím dál. "Chceš napít?" Nééé! "Hm. Mám Tě nechat na pokoji a počkat, až Tě to přejde?" Jo. Tak jo, to se dá zařídit.

(Přátelé, zvláště tento poetický závěr není reálnou zkušeností z naší domácnosti. Použila jsem ho jako ilustrativní, neboť k němu obvykle nakonec stejně dojdu - byť bez jeho ctěného souhlasu, a nechci vás tu nudit dalšími dvanácti "nééé", které obvykle spíše následují... ;-))

Varianta "Zrcadlo":

Zkuste si totéž.

Když se zlobí a plácne sebou na zem, plácněte sebou taky. Když buší hlavou, zkuste to taky. Cílem není dělat si z něj legraci, ale prožít si, jak na vás jednotlivé "kroky bezvýchodnosti" působí. Pak se dá snáz chápat, co možná cítí i on. "Zlobíš se. Tak moc, že už nevíš, co s tím? Pomáhá Ti, když si lehneš?" Nééé. "Aha. Možná prostě jen nemáš nápad, co se dá s tím vztekem udělat jiného. Tak to vymyslíme spolu."

A teďka si fakt upřímně představte své obvyklé reakce při vzteku. Představte si, že byste měli možnost je předvést malému marťánkovi, který vztek nikdy nezažil, a dát mu z nich (v klidném okamžiku) vybrat. Co byste mu dovolili? Jste spokojení se způsobem, jak ventilujete vztek vy sami? 

A co třeba - kdyby vám někdo řekl "hele, vztek je normální, to je v pohodě, pojď si ale najít nějaký ventil, na který budeš hrdý - tady máš k dispozici tělocvičnu, různé věci, haldu dříví, a vyzkoušej, co Ti bude nejlíp vyhovovat, abys byl se sebou pak spokojený", zajímalo by vás zkusit si, co by vám sloužilo nejlíp? Jako pokus?

Já třeba obvykle, když se vztekám, tak potichu (někdy i nahlas) hrozně kleju. Nebo řvu jak na lesy "áááá" a nebo mám sto chutí do něčeho kopnout, něčím třísknout a tak. Ale hrdá na to teda fakt nejsem. A když pak vidím, že děti předvádějí podobné imitace, mám výčitky svědomí a myslím si, že za všechno může to, že se nedokážu ovládat (rozumějte vzteku zbavit úplně). Ale možná stačí toho po sobě nechtít tolik. Protože s temperamentem člověk nehne (a dokonce by to bylo ke všeobecné škodě). Minule jsem kupříkladu zjistila, že mi docela dobře funguje trhání papíru (reklamní letáky jsou ideální, doporučuju nedávat si na schránku nálepku, že je nechcete...) a jsem fakt hrdá, že jsem objevila ventil, při kterém není ohroženo vybavení naší domácnosti (ulevím si, rozcupované kousky pak distingovaně seberu a vytřídím je do papíru jakoby nic). Zároveň si ten vztek můžu dál nechat na škále emocí (on je totiž docela důležitej, když na to přijde).

Čili hledání "jak se vyvztekat" taky může být pro děti zajímavá záležitost, když ji mohou provádět za vašeho laskavého dohledu (a nadhledu) a vy jim s ní můžete pomoct (z pozice zkušenějších jim můžete dát zpětnou vazbu, co jsou způsoby společensky nepřijatelné a proti kterým naopak nemusí být společensky námitky). To je lepší role než se snažit vždy okamžitě a vzorně zjednat kázeň a pořádek, ne?

2) záchvat nastane venku (nejlépe v obchodě)

Základní bod (trénujeme průběžně, zejména ve chvílích klidu):

Psychicky si připustit, že si někdo může říct "Heleme se, vzteká se! Matka ho nezvládá!". No tak řekne. To je jeho (neinformovaný) pohled. Ať si ho klidně má. My samy víme, že děláme, co můžeme. Jedna vlašťovka jaro nedělá - a jeden vztek (ani dva, ani deset) o vašich mateřských kvalitách nic nevypovídá. To už jsme si vyložili.

Ale samozřejmě ani s tímto (vůči sobě vstřícným) nastavením není záhodno lidi obtěžovat moc dlouho.

Ono upřímně, když jste vy svědkem nějakého cizího výstupu, o jehož příčině nemáte páru, tak toho můžete mít po minutě po krk a možná nejste zrovna dvakrát nastavení zkoumat, "co se přihodilo". 

Ok, na to má okolí nárok.

Proto během záchvatu vzteku dítka nedoporučuju dávat publiku výchovný PŘÍKLAD (a snažit se předvádět, jak jsme trpěliví, vlídní nebo důslední - zvláště, když to cizím okem vypadá, že nám ta trpělivost a důslednost nějak nenese ovoce - případně zkoušet nové fígly, které jsme vyčetli na nějakém pofiderním německém mysliveckém blogu, či co... ;-)).

Ne, přátelé.

Venku mezi lidmi platí jediná věc.

Zkuste první, co vás napadne, ale když to nezabere a dítě naopak přidá na řevu, nic dál nepokoušet, VZÍT dítě (do náruče, i když se bude zmítat) a ODNÉST z dohledu a dosahu nemístných komentářů (i kdybyste měli ten nákup nechat chvíli stát, on vám ten košík nikdo nerozebere). 

Odnášet dítě se totiž dá celkem sebejistě se slovy (které patří publiku i dítěti): "vím, že se zlobíš, ale děláme tady moc rámus a ostatní to možná ruší. Vezmu Tě teď pryč a venku/doma/tady kousek dál se spolu uklidníme.

A teprve PAK, mimo přímý dohled publika, v klidu propadnete zoufalství a podlehnete frustraci...

Dál už řešíte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí sami... ;-)

Že vám tento návod určitě hrozně pomohl?

Mě jo.

Hned budu zítra moudřejší, až náš malej usoudí, že nechce žádné oblečení / boty / vlézt do kočárku, kteréžto si před vteřinou vyžádal.

Doma budu cupovat noviny (a lepit z nich pak koláže) a venku prchnu za roh, kde budu nazdařbůh lomit rukama a nebo vypleju trochu pampelišek (škubání plevele i s kořeny je také ospravedlnitelný důvod pro to, aby si člověk takhle i před lidmi trochu zaklel, ne? :-)

Tak vzdoru zdar (a ať nám ten rok rychle ubíhá)!

Š.