Ideální model výchovy vzorem

Přátelé,

Tento příspěvek jsem původně napsala na začátku dubna, kdy jsem Nevýchovu ještě nepotkala a neměla o ní většího šajna. Nicméně z velké části se na mých názorech, v něm vyjádřených, nic nezměnilo ani poté, co intenzivně sleduji kurzová videa, takže publikuji.

...

Propadám opakovaně trudomyslnosti, že neumím vychovávat děti.

Jsou situace (a není jich málo), kdy se mi v puse objevují věty, které jsem už mockrát slyšela a doopravdy vůbec nikdy jsem je nechtěla použít. Zamotávám se do vlastního zmatku, pouštím hrůzu, dštím síru a zároveň mi z toho není dobře. Jen nevím, jak to udělat funkčnější. Přes tyto "boty" jsem některá úskalí již překonala a s tím naším Brundibárem je zvládám líp.

Připadá mi nefér, že od teď, když jsem konečně metodou pokus omyl na mé Sýkorce zjistila, které výchovné praktiky byly úplně mimo mísu, a aplikovala na malýho výchovu bez některých těchto zbytečných stresů, bude následovat pauza dvě desítky let, čímž i ta hrstka mých nabytých vědomostí upadne v zapomnění, a až budu jednou taky babička, ta má Sýkorka bude mé pracně oddřené poznatky odmítat jako totálně zastaralé...

Je to smutné, nemyslíte?

Tolik ráda bych byla babičkou a mohla jí kafrat do výchovy.

Ale pokud bude jako já, nenechá se.

To je pech.

Ale vážně.

Proč se vlastně zkušenosti předávají? 

Myšlenkou většiny rodičů (které bych i přes mračna chyb nazvala "dosti dobrými") je, uchránit děti zbytečného trápení - neboli toho, které prožili oni sami a nebo (mnohem častěji) toho, které viděli kolem sebe. 

A tak dávají svým dětem různá doporučení (zakazují, přikazují, vysvětlují, zkrátka radí), prostě proto, aby další generace znovu a znovu nezkoušely jíst muchomůrky, hladit hady, vdávat se za kretény/trpět nebo zbůhdarma mřít.

Nevidím na tom nic tak zásadně šptaného.

Aby jim někdo řekl "neblbni" a ukázal, co se dělat má.

Jak se má obléknout dítě, aby nenastydlo. Jak ho chválit a motivovat. Jak vyřešit, když se dostane do konfliktu (míněno - když někdo jiný chce něco jiného než ono). Prostě ty pozitivní vzory. Zmírňují rodičovskou úzkost, že se otevírá velká neznámá a on si ji musí celou znovu probádat.

Problém je v tom, že spousta těch rad je vymezena negativně (to se nemá dělat) a tak někdy úplně nefungují.

Já bych tak ráda naslouchala vlídným a aktuálním vzorům (neříkám poslouchala je a řídila se jimi do puntíku, ale inspirovala bych se ráda). Mamčiny vzpomínky na mou výchovu už jsou pro mě fakt v nedohlednu (a kam dohlédnu, interferují s pocity, které jsem při daných výchovných postupech zažívala já). Jinak mám jenom jednu starší kamarádku, která má starší děti než jsou ty naše. Zaplaťpánbu za ni, protože vede své děti parádně. Ale bohužel je strááášně daleko a zaměstnaná. Ostatní kamarádky mají děti mladší, a i když mi také někdy pomůže sledovat jejich mateřský klid, přece jen (holky, nedá se nic dělat) neřeší zatím to, co my.

Proto jsem vymyslela, jak by výchova a rodičovské cykly měly idéalně navazovat, aby se nabyté zkušenosti nevytrácely, ale skutečně mohly být uplatněny a šetřily tak dalším generacím energii. 

Přátelé, je to další teoretická stať, která nemá v reálném životě žádný jiný význam, než abych posléze přesvědčovala své děti, že mít děti brzo JE výhoda.

Na koho je to dlouhé už teď (ehm, že?), v klidu čtení přeruší a jde si po své práci :-).

Tákže.

Ideálně bych si to představovala jako ve tlupě opiček.

Generace 1 (Vedoucí Vzor: Matka) - má první dítě ve 20. Abych mohla model dále rozpracovávat, určíme si, že první dítě byla dcera. Matka vůbec neřeší správnost výchovy (na úzkost je ještě mladá). Postupuje metodou pokus omyl. Druhé dítě má ve 23. Už něco pochopila, naučila se. Třetí dítě ve 27. V tomto věku je již zralejší. Zajisté si mezitím stihla v poklidu a dálkově vystudovat jakoukoliv školu, o jejímž významu pro svůj život si již rozhodla zcela vědomě a sama (bez vlivů a přání rodičů). Mateřství zvládá levou zadní. Čtvrté dítě ve 30. Vychovává se zčásti samo, zčásti ho vychovává nejstarší sestra. 

Když je matce 35, nejmladší dítě je už skoro školou povinné a výhledově ho do ní může doprovázet někdo ze sourozenců. Matka se tedy může směle vrhnout na pracovní trh (a to nikoliv se zbořným sebevědomím, ale jako extra hodnotná organizačně zdatná, zatižitelná osoba, kterou jen tak něco nevyvede z míry). Pokud by již v tomto věku měla sklon být úzkostnější a obávat se, jak skloubí rodinu a práci, může se uklidnit, nejstarší dceři už je přece jen 15 let, takže zastane fůru práce a matka není na svou situaci sama! Zároveň je matka ještě pro zaměstnavatele dosti "tvárná" a ten se současně může spolehlnout, že nebude co měsíc vypadávat s dětmi kvůli rýmě (to je moje iluze z dosud neprožitého období věku dětí, 5+). Matka je také dost mladá na to, aby přežila první pubertu a neklepla ji z toho pepka.

(Dětí by samozřejmě mohlo být i víc, ale pro jednoduchost zůstanu u čtyřech, neboť můj děda i babička byli ze čtyř dětí). 

Generace 2 (Mladá) - Když je jí deset, narodí se jí poslední sourozenec. Velmi dobře vnímá, jak s ním matka zachází. Učí se vše. Matčinu rostoucí sebejistotu pozorovala už na dvou dětech. Nyní je již ovšem dovedená téměř k dokonalosti. Když přijde nejmladší sourozenec do období vzdoru, je dceři 13, čili ještě nevstoupila sama do puberty. Učí se od matky řešit konfliktní a krizové situace. Naopak, jakmile je poslednímu dítěti 14 a prochází pubertou, je nejstarší dceři 24, je již mimo domov a má vlastní robátko.

Generace 3 (Vnučka) - Když se děťátko narodí, jeho babičce je 44. Není pravda ještě ve stavu, aby suplovala mateřskou roli a pečovala o dítě, zatímco je mladá matka v práci, ale možná to děťátku není vůbec na škodu. Babička je "na návštěvy", na hezké vztahy. Nežvaní dceři do výchovy, neboť si jí užila sama dost, a teď má jiné zájmy. Věří, že se dcera naučila všechno potřebné na svých sourozencích a je již dostatečně kompetentní a zároveň opět dost bezstarostná, aby výchova byla hladká a příjemná záležitost. Dítko má mnoho mladých tet a strýců, kteří mají spoustu elánu si s ním hrát a poskytovat mu podněty a pochopení. Když miminko kousek odroste, dostane opět věkově přiměřené sourozence a koloběh se opakuje. Jakmile je vnučce 12, babičce je 56 a může jí poskytnout ještě mnoho životního moudra.

V takovém modelu se s velkou pravděpodobností vyskytne i prababička a na té se děti mohou v klidu (bez strachu ze ztráty důležité vazby) naučit, jak člověk stárne, že ho všechno bolí, a jak dostává nazpět péči, o kterou se může prostřídat víc potomků. A taky (neberte to morbidně) prožívat úmrtí a věcně řešit pohřby.

Samozřejmě, prosím vás, v modelu jsou zahrnutí i muži. Akorát se o nich právě nerozepisuju. Platí pro ně ale obdoba toho, co pro popsanou matku, dceru a vnučku.

Škoda jen, že to není v naší společnosti moc reálné. Je už příliš vzdálená od přirozeného uspořádání. První děti se rodí, když je matkám klidně až 33 a jsou úzkostné až hrůza, období vzdoru snášejí špatně, pubertu příšerně a z postpuberty je někdy klepne pepka.

Stále si říkám, že jsem měla mít děti dřív. Abych to tak neprožívala. Všichni bysme byli mladší a mohli tak být dětem lépe k užitku. Ale nejsme, tak si holt musíme poradit i tak.

Naštěstí si společnost pro tento nežádoucí stav vyvinula kompenzační mechanismy. Přátelé, trh (a v některých zemích hlavně stát) to řeší. 

Díky bohu za internet.

Není po ruce "vedoucí vzor"? Nevadí, existují mateřské diskuze. Zkušenější matky se zde mohou poděli o své poznatky. Méně zkušené matky se mohou inspirovat.

A pak rodičovské příručky a kurzy. 

Jsou lidé, kteří se hlasitě pohoršují, že se najdou lidi, kteří někomu platí za tak elementární informace, jako jak se mají lépe domluvit se svými dětmi. Vždyť na to přece stačí selský rozum!

Možná stačí, možná ne. Možná oni ho mají a já ne. Nebo mi chybí ty vzory. Nebo jsem některé výchovné "postupy" mých rodičů dostatečně nezvnitřnila a neztotožnila jsem se s nimi do té míry, abych je s klidným svědomím používala. Nebo jsem si své frustrace dostatečně nezpracovala. Nebo i ve svém pokročilém věku prostě nejsem úplně zralá na poklidné mateřství.

No a co?

Ať tak či tak, mě se jeví, že mi ty diskuze, příručky a kurzy něco přinášejí.

Hodlám je tedy náležitě využívat.

Ráda bych zde navštívila kurz "Silní rodiče, silné děti". 

Mělo by to spoustu výhod:

Uklidnila bych se, že neřeším některé záležitosti sama a získala bych rodičovskou inspiraci. Něco bych se dozvěděla - jak se k výchově přistupuje zde na severu Německa - teoreticky / v promyšleném systému kurzu. Byla bych v kontaktu s lidma. Bylo by to dokonce levnější než jazykový kurz. Poskytlo by mi to slovní zásobu do reálných situací, v nichž se momentálně nacházím.

Bohužel kurz (který bych navíc měla pět minut od domu, jednou týdně večer, když děti už zvládnou usínat s tatínkem) se pro malý zájem zatím nekoná...

...

Tak sleduji tu Nevýchovu a i když to je možná trochu velké sousto (a i když má řadu poloh, s nimiž nesouhlasím), něco podle ní zkouším a se Sýkorkou to začíná docela dobře běžet. Mrňouse jsem se rozhodla zatím nechat stranou, prostě žádná křeč - jakože komunikace s ním se nabalí mimoděk.

A uvidím.

Kdo máte starší děti než já, směle mi pište ke všem mým výchovným nápadům, jak jste to dělali vy.

Pro ty z vás, kdo máte mladší děti než já (a nebo dosud žádné ;-), píšu mé zkušenosti, v čem mi děti chystají "výzvy" (abyste se mohli patřičně a včas vyděsit) a ve kterých z nich jsem obstála (abyste se zase uklidnili, že rodičovství se dá přežít, i když máte ze svého dětství pocity různé).

Tak to už je ale pro dnešek opravdu vše (a příště zase trošku přehlednější příspěvek).

Dobrou noc, strýčku Fido!