O nenechavém čumákovi

Přátelé,

Dnes vám povím podobenství o nenechavém čumákovi.

Byl jeden pes, dobře vychovaný byl a měl své pány rád.

Nutno ovšem konstatovat, že pán i panička byli tak nějak víc zabraní do své vážné práce.

Každé ráno, když pejska vyvenčili, vrátili se domů, usedli k počítači a pracovali.

Pes se jal třídit dojmy v psím košíku. Vzpomínal a hloubal, co zajímavého venku zažil, až mu z toho povalování přišla dlouhá chvíle.

A tak vstal a nenápadně se přimotal k pánovi.

Trošku do něj šťouchnu, řekl si. Ale pán mu hned zase nařídil "místo" a věnoval se dál své práci.

Pes odkráčel do košíku a chvíli v klidu ležel.

Ale za okamžik mu ta chvíle byla ještě delší.

Věděl, že když bude dělat tiché záškodnické akce (jako ohryzávání košíku), tak si toho někdo všimne až časem, načež mu vynadá, případně dostane zaracha. A to by fakt nerad, tvrdnout tady v pokoji celý den.

A tak se tiše zdvihl a došel šťouchnout do paničky.

Udělal to rafinovaně. Přistoupil ze strany její kancelářské židle, nacpal svou velikou černou hlavu pod opěradlem pojízdné židle do jejího klína a čumákem jí jemně nadzdvihnul ruku z myši. Panička reflexivně čumák pohladila a ruku opět odložila na myš. Pejsek věděl, že směr je správný a znovu si její ruku dobře mířeným nadhozem přesměroval na svou hlavu, aby ho jako drbala. Panička zkusila odolat ještě jednou, ale pes se nedal a vlhký čumák jí zabořil do boku, upřel na ní své čokoládové oči a začal intenzivně čmuchat a frkat jako kdyby měla pod tričkem minimálně sáček granulí.

Panička se probrala z hypnózy internetem (nebo čím už to vážným) a rozhodla se akceptovat něžnou psí výzvu "zabývej se mnou".

Přátelé, psi jsou moudrá stvoření, a moc dobře vědí, že dlouhé sezení před počítačem (zvláště je-li na něm práce a samá práce) nikomu neprospívá.

A že život, ten voňavý a následováníhodný, není v pracovně u stolu (i když je ta "práce" - či čemu to věnujeme svůj drahý čas - samozřejmě nesmírně hodnotná), ale je tam venku.

A když se od těch počítačů na chvíli odlepíme a půjdeme na procházku, tak to prospěje i našim čtyřnohým průvodcům, ale zejména i nám samotným (protože s čistou hlavou se nám zase líp přemýšlí).

A tak - nebylo by někdy fajn, kdyby nás čas od času najednou někdo vytrhnul z naší vážné a chválihodné činnosti a přiměl nás chvilku si zablbnout v parku? Jít si zapinkat, zaběhat, zaplavat, zatančit a zahrát na kytaru někde v zeleni a nebo mezi lidmi?

Zdá se mi, že jsme to spontánně dělávali někdy naposled kolem maturity (vzájemně se hecli a někam vyrazili) a od té doby nějak pozvolna zamrzáme za obrazovkami, vrůstáme do koberců a vpíjíme se do hrnků kafe místo abychom se vpíjeli do obrazů na výstavě a nebo něčích očí ve víru tance.

Občas mám strach, že v té rutině zkamením a najdou mě za stovky let jako torzo bez hlavy a rukou (které se rozpadnou na prach nad klávesnicí), pokryté pavučinami.

Chybí mi tu ten přímočarý psí čumák, který by mě nekompromisně zkamenět nenechal.  Přála bych si být někdy zase ta "velká voda", co někam vtrhne, obrátí něčí život na ruby a zmizí tak, jak přišla. A nebo prostě jen vyběhne v letních šatičkách do deště a někam nazdařbůh běží. Spontánní a energická. Liška s červenými vlasy.

Ale nevím, nevím. Mám dojem, že ze všech mých bláznivých impulsů zůstává jen promarněná myšlenka - energie, visící někde ve vzduchu, jako zastavené hodiny. A z ní, místo návalu štěstí a únavy, jen zklamání a apatie.

Nejspíš je to tou sezónou. Když všechno rozkvete a pučí, i já bych se chtěla pustit do něčeho nového, velkého a rychlého. Rozkvést.

Proto doufám, že aspoň v dětech se udrží ta živost co nejdéle to půjde. Strašně ráda bych zvedla hlavu vzhůru a letěla. Byla příkladem. Zařádila si. Ta touha tam uvnitř ještě je...

Díky, že mě nelitujete a nešetříte.

Sedím na plotě a vymýšlím nějakou poťouchlost.

Jen počkej, zajíci! :-)

Š.