Jak vysvětlit dítěti, co člověk potřebuje

Přátelé,

Tento zážitek snad ani není kulturně podmíněný, možná jen generačně. A nebo úplně individuálně.

Nedávno jsem na hřišti opět měla tu čest s dítkem, které bylo vychováno k asertivitě. Vypujčilo si od nás lžičku na nabírání písku. My jsme se ovšem právě chystali k odchodu. 

Zeptala jsem se, jestli nám může lžičku vrátit.

Dítě řeklo, proč? 

Vysvětlila jsem, že vyrážíme domů. 

Dítě na to, že ji ale bude ještě potřebovat. 

"Jak dlouho?" opáčila jsem. 

Prý deset. 

Říkám: "Deset minut je na nás moc dlouho, to už potřebujeme jít domů. Ale dvě minuty Ti ji ještě můžeme nechat." 

Dítě souhlasilo, zamíchalo dvakrát své pískové těsto a lžičku nám vrátilo.

Vím, že vám to asi bude připadat úsměvné. 

Ale každý podobný úspěch, kdy něčeho docílím bez nutnosti použít autoritativní nátlak, mě ukrutně těší. Fakt. Je úlevné, když stačí vysvětlit svou situaci a druhá strana (byť pětiletá) to prostě pochopí.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem i já pochopila tu její, nebo tím, že jsem byla její přímostí tak zaskočená, že jsem vůbec nevstoupila do diskuze s představou "jediné možné varianty" - té mojí. Nýbrž jsem prostě řešila - jsou tu dvě různé potřeby, aha, tak jak to teda uděláme?

Nevím, co bych bývala udělala, kdyby ta holčička trvala na tom, že si tu lžičku nechá. Nejsme na tom jaksi jako místní, že bysme mohli rozdávat lžičky na potkání (místy si fakt připadám jako "holka z východu" - dětem beru na pískoviště třeba kelímky od jogurtu, ačkoliv to dělám nikoliv z důvodu chudoby, ale proto, že jsou z nich zajímavé tvary bábovek - a věřte nebo ne, cizí děti si rády pujčují ty naše kelímky, protože barevné kytičky, motýlky a koníky tu má kde kdo, ale udělat pořádný pískový "pudink" se s tím nedá; jen ty mámy se na mně dívají trocha soucitně ;-))

Ale zpět ke lžičce. Brát z ruky by se mi jí nechtělo. Jsem ráda, že to dopadlo takto mírově. Nevím, proč mám stále zakořeněnou v hlavě představu, že s dětmi se obvykle moc rozumně domluvit nedá, protože chtějí věci tak, aby vyhovovaly pouze jim. Evidentně je to úplně mylná představa. Nějak si to zpracuju. Podstatné je, že se zdá, že děti dokážou vnímat i to, jak to vyhovuje ostatním, zvlášť když jim to člověk řekne na rovinu.

Chvílemi jsem si myslela, že období "dohod" s mými dětmi nikdy nepřijde. Stejně jako jsem si to myslela i o dalších fázích (spaní ve vlastní postýlce celou noc, chození do schodů bez protestů, chození pěšky na hřiště a tak). Ale přišly. A nakonec nezačaly fungovat "nátlakem", ale jednak na ně dítě muselo dozrát a jednak muselo pochopit, proč to po něm chci, a uvěřit, že má i tak určitou volnost provést tu činnost tak, aby mu to taky (aspoň trochu) vyhovovalo. Že jako po něm nebudu chtít nemožné (třeba aby šlo pěšky a ještě k tomu tak rychle jako já).

S dohodama to tedy nyní vidím docela optimisticky. Ačkoliv to domlouvání teda nemám zaryté pod kůží.

Čerstvý příklad: jízda na kole. Sýkorka se naučila jezdit na kole už loni. Jakože ale jezdit. Nikoliv nastupovat a vystupovat. No ale tím pádem je její jízda na kole vyloučená, pokud někdo z nás neběží podél ní, aby ji mohl zastavit, když chce vystoupit. A to, jistě uznáte, není dvakrát praktické. Rádi bychom tedy, aby se naučila plnohodnotně ovládat kolo.

Zkusili jsme různé přístupy:

- zavést pravidlo, kdy budeme opakovaně trénovat (sýkorka se z něj vždy vyvlekla)

- poukazovat na ostatní děti, jak už umí jezdit (sýkorce je to jedno)

- motivovat odměnama (zbytečné, naše odměny jí nemotivují a to, co by si za odměnu představovala ona, se zase nelíbilo nám)

- natvrdo nařídit (systematicky klade odpor)

- vyčítat, že už dlouho netrénovala a pak je jasné, že jí to nejde (vzdychá si nad námi a obrací oči v sloup)

Teď už vidím, že to nefungovalo, protože tam nebyl prostor, aby si řekla, co by v rámci tréninku kola vyhovovalo jí.

A tak jsem zkusila narovinu "jak by to bylo podle Nevýchovy". 

Řekla jsem, že bych chtěla, aby už jezdila sama, protože pak můžeme někam opravdu dojet (třeba na nějaké hřiště i večer, když přijde táta z práce) a můžeme stihnout to, co bysme třeba nestihli, kdybysme tam museli jít pěšky. A že se to nedá naučit jinak, než že to bude prostě pořád dokola zkoušet, dokud už jí to nezačne jít.

Taky jsem řekla (klidným tónem bez spodních emocí), že nerozumím tomu, proč se jí na tom kole nechce trénovat. 

Ona mi sdělila, že protože se bojí, že spadne.

Tak jsem se zeptala, co by potřebovala k tomu, aby se nebála a mohla trénovat.

Řekla, že by potřebovala, abysme vedle ní běželi ještě několikrát. A abysme jí drželi to kolo při nastupování.

Aha, ale to jsme dělali i dosud, tak v čem byl problém?

Řekla, že neví, jak si má dát nohy na šlapky, když nedošáhne. 

To už je srozumitelné.

Dotázala jsem se, zda by jí víc vyhovovalo, kdyby si na ten její způsob přišla sama a nebo abysme jí zkusili poradit, jak má dávat nohy (v blahé paměti, že já jsem při výuce řízení také stále od mého muže chtěla, aby mi do nekonečna opakoval postup, jak mám řadit a co mám udělat, když se blížím k semaforu, na kterém je červená...).

Pravila, že jí to máme říkat.

A pak řekla, že teda může jet na kole, vždycky, když jí to navrhneme.

Tak jsme to zkusili, a fakt jela bez námitek a protestu...

Mám z toho radost.

Neříkám, že odteď považuju Nevýchovu za jediný a nejlepší výchovný systém pro všechny (chraň bůh, toho jsem fakt daleka, takový totiž žádný není), ale mám radost, že jsem našla nějakou cestu, která mi v některých bodech docela vyhovuje.

Teď ještě zjistit, jak přivést mrňouse k tomu, aby byl ochoten jíst i jídlo, které není naprosto přesně podle jeho představ... 

To jsme takhle měli včera večer scénu, že jsem si troufla zkusit namazat na rohlík máslo. Chápete?! Máslo! Na rohlík!! Kdo to kdy viděl? Taková drzost. Chtěl ho přece bez másla. Akorát to neřekl předem. Protože to předem neví. Ale už bylo pozdě. S centimetrem čtverečním másla ho odmítl pozřít. Ovšem bohužel máma na dohodu trpělivost neměla a taktéž naprosto tvrdohlavě mu odmítla dát jiný suchý rohlík. Takže rohlík zůstal nedotčen a malej večeřel pouze 5 ks cherry rajčat (které měl mít původně k rohlíku). No hlady nezemřel.

Uzavřít dohodu s ním, to bude tedy opravdu výzva. Zatím jsem nepřišla na to, jak zjistit nějakou kloudnou informaci dopředu od dítěte, které ještě neví, co chce (a teprve zjišťuje, co nechce).

Ale hlavu vzhůru a žádné výmluvy. Výzvy jsou k přijetí a k pokusu o vyřešení.

A nebo minimálně k evidenci a odložení na pozdějc. :-)

Třebas by to prostě šlo tak, abych po něm nechtěla, na co ještě nedozrál. Nemusím přece trvat na tom, že bude jíst, co mu dám, když je ve fázi, že se vymezuje, aby zjistil, co chce vlastně on sám. Mohla bych mu vlastně klidně dát jídlo teprve poté, co o něj požádá, když ho uvidí na mém talíři - protože o co tu vlastně doopravdy jde - aby se najedl, ne?)

Takže vztahovačnost stranou, někdy si stačí jen říct, co je vlastně cílem. A ty prostředky k jeho dosažení už můžou být různé.

Mějte se,

Š.