O žvýkačkách Brooklyn

Přátelé,

Musím vám nutně pověďet jednu historku.

Kdysi dávno ve východním bloku žila jedna malá holčička. Mlsná byla. Hrozně ráda by si na každém nákupu s maminkou vybrala spoustu dobrot, ale maminka nechtěla dovolit - leda jednu. A tak holčička po jedné zkoušela různé, až dorostla do věku žvýkaček. Bylo na výběr pár druhů, které připadaly v úvahu: jahodové Pedro s obrázkem, jahodové plátky a spírmint/dablmint a džusyfrut.

Jenže jednou jela holčička do Prahy a její babička po ni měla překvapení. Úplně neznámé žvýkačky Brooklyn v krásném žlutém obalu s obrázkem řetězového mostu. Žvýkačky byly dvakrát tak tlusté než jahodové plátkové, famózní chuti, ale co víc - plátek se dal ohýbat! Nelámal se a nedrobil, člověk nemusel nejdřív minutu kousat než se drobky spojily v hmotu. Dvakrát žvýknul a hned mohl dělat bubliny!!

Vidíte je úplně před sebou?

Prostě jasná volba.

Brooklyn!

A tak šel čas.

Přišel převrat a do Čech vtrhlo zboží.

Žvýkačky obsadily reklamní čas kolem seriálů i mezi večerníčkem a večerními zprávami. Zaplavily prostor kolem pokladen v obchodech.

Bylo jich kvantum.

Dražé, plátky, doplňovací krabičky.

Česko žvýkalo jak o život.

Jenže!

Zničeho nic holčička (pardón, tehdy už slečna) zjistila, že ji všechny ty chutě, vyvážené ph a supersvěží pocity v ústech nějak neuspokojují. Že jí něco v té záplavě značek chybí.

Hledala, hledala a zjistila, že Brooklyn nejsou nikde k sehnání. Dokonce ani ve francouzském Carrfouru, kde jinak měli naprosto vše...

Nebyly ani na dotaz a nebyly ani příští rok. Ani za pět let.

Jakoby se po nich zem slehla.

Co se dá dělat.

Zůstaly jen ve vzpomínkách. Jako ty nejlepší žvýkačky na světě.

Krásné a dobré a velké.

Než...

... se něco stalo.

Slečna, toho času již v rozkvětu, se vypravila s rodiči do Itálie. 

Benátky, přátelé.

Horký vzduch, krátká sukně, dlouhé nohy, černé brýle a kudrnatá hříva.

Pochvalné hvízdání ze všech stran.

(To sice nemá s naším příběhem co dělat, ale chtěla jsem si to připomenout, jelikož do současnosti už zbyly jen dlouhé nohy...).

No, a tam v jedné sámošce úplně náhodou...

Hádejte!

Asi tak ve dvaceti příchutích, v dražé, plátcích, doplňovacích krabičkách.

Brooklyn.

Slečna neodolala.

Vybrala si ty se žlutým obalem a obřadně je vybalila hned za pokladnami. Vložila do úst.

A?

...

Hm. :-/

Prostě žvejka.

Úplně jakože cože? Co to?

Umělé aroma, fádní struktura. Sice bez barviv, ale taktéž jaksi bez kouzla.

Hm. Tak o tom jsem (ehm, říká si slečna, že?) celé roky snila?

Díky, tak to pardón, ale už víc nemusim.

Zidealizovaná vzpomínka se zhroutila jako domeček z karet.

Totéž platí pro spoustu dalších "pokrmů" mého mládí.

Tenkrát chutnaly jinak.

Jídla, co vařívala maminka. Místa, která mě kdysi uchvátila. Hudba, kterou jsem poslouchala. Lidi, se kterýma jsem něco sdílela.

Co s tím teď?

Je to vlastně úleva.

Buď si můžu nechat vzpomínky v hlavě tak, jak jsem je vnímala tehdy.

Netestovat znovu.

Kochat se jimi, trošku ulpívat na minulosti.

Snít, že jednou na ně zase natrefím - a budou přesně takové jako dřív :-)

A nebo je proklepnout.

Konfrontovat s realitou - vytáhnout na denní světlo současnosti.

Ochutnat, znovu si poslechnout, vyzkoušet a s klidem vypustit ze života.

Nebo teda definitivně prohlásit za pouhou vzpomínku :-)

Škoda, že některé věci už nejdou zařídit (nejsou k sehnání, nedají se vrátit).

Docela ráda bych se s nima "rozloučila".

S věcma, místama i s lidma.

Naštěstí se to dá udělat i v hlavě. Tam jsou.

Ale nechtějí tam zavazet, chtějí udělat místo novým zážitkům, tady a teď.

Snad se tam nějak časem porovnají vedle sebe :-)

Díky,

Š.