Head over (w)heels

Přátelé,

Třikrát hurá.

Jsme mobilní.

Zatím si teda připadám zhruba nějak takto:

Ale až vyřídíme všechny ty serepetičky około, tak se to srovná a nastane právoplatný konec našeho cyklo-machro-nenízbytí-období.

Né, že bysme nemohli dál jezdit na kolech, za úplně každého počasí, v dešti, v mlze, větru. 

To pořád můžeme.

Což je fajn vědět.

Ale!

Až budeme v tom dešti potřebovat převážet i nějaké věci, co nerady vlhnou, tak už nemusíme přemlouvat kamarády z druhé strany Hamburku, aby pro nás s úsměvem vyhodili dvě hodiny svého času do povětří a odvezli nám to kamsi mezi pole na venkov (tedy k nám).

Nemluvě o tom, že je to první důležitý krok, aby se do našeho života (zase někdy) mohl vrátit pes. Jelikož pes, přátelé, si sedm hodin ve vlaku asi luštit křížovky nevydrží...

Nicméně, aby to nebylo tak růžové, musím si postěžovat.

Mnou nadefinovaná kritéria, která jsem vám popisovala zde, mno, jak to říct kulantně - nebyla zohledněna v plném rozsahu. Ani v částečném.

Prostě - auto okýnka nemá (otvírací), nemá ani bublinkový potah a víte, co? Je to jedno.

Nemá totiž ani zrcátko na sluneční cloně u řidiče. Takže co tu vlastně řešíme?

Důležité je, že může převézt v podstatě libovolné množství lidí (když né najednou, tak aspoň postupně) a to znamená, že už nás nemůže zaskočit ani čtyřčlenná rodina z Číny, která k nám přijede přespat v dohledné době. Už se těšíte, jak dopadne náš couchsurfing test No.2? My taky.

Tak to je pro dnešek (bez vtipu a bez písničky, ale zato celkem krátké).

Díky,

Š.

P.S.: Foto jsem si s díky (thanks!) vypujčila odsud:

http://www.sakatorau.org/HeadoverWheels.html