O stínech a obrysech

Přátelé,

Dnes vám nutně potřebuju sdělit pár aktuálních dojmů.

Tak předně.

Cesta tam může vypadat úplně jinak než cesta zpět.

Kolem nuly není vlastně tak hrozná zima, když je člověk v pohybu.

Když totiž běžíte, než zjistíte, že jste odněkud odešli zbytečně brzo, tak tatáž ulice, kterou jste před několika hodinami směrem "tam" jen šli, najednou není ta samá. Je rozmazaná. Možná vás to zmate. Ale je to v pořádku. To se jen šmouha vloudila do vašeho příběhu. Příště se cestou tam pokuste zapamatovat výrazné orientační body (zvláště v zatáčkách) a nebo za sebou sypejte hrách.

Práce autobusáka nočního spoje může být smysluplná, pokud vezete aspoň jednoho cestujícího. A dává přímo logiku, vezete-li dva.

Zařízení, odečítající čas do přijezdu busu, má vždycky pravdu, i když ten bus má přijet "za 4 minuty" již více než 6 minut (podle vašich hodinek). Pak se totiž bez potíží stane, že během 2 minut přijede "za 1 minutu". A pak je prostě najedou tu a už je to fuk.

Řidiči autobusu tu nejspíš procházejí zvláštním školením na konverzaci s lidmi, kteří se usadí na první sedačce vpravo hned za vstupníma dveřma. Každopádně se nezdá, že by je to jakkoliv rozptylovalo.

Na Italy uprostřed noci nereagujeme. Ani když říkají "Ciao, bella!"

Domovec se málokdy dokáže dobře vžít do bezdomovce. Úplně nerozumím tomu, proč by si měl někdo vybrat pro přespání místo pod tou nejvíce blikající lampou na zastávce. Zvlášť když jsou na výběr tři až čtyři lépe situovaná místa. Ale po důvodu v noci nepátráme.

Čekání nočního busu, který skoro nikoho nepřepravuje a nikdo do něj nenastupuje, na každé zastávce na správný čas odjezdu, je absurdní. Vypínání motoru na tu minutu taky. Ale ohleduplné. Obojí. Co kdyby se zrovna nějaká srnka rozhodla s ním odněkud někam popojet a on by jí ujel jen, protože statistika (nikdo tady ještě nikdy nenastoupil už od dob, co dělám autobusáka...!). Když má vypnutý motor, vím, že ještě neodjíždí a neřítím se, nýbrž elegantně dokráčím.

V noci je klid. Kolo, vrzající po silnici, je hrozně slyšet. A vlastní myšlenky jakbysmet.

Po tmě není vidět stoupání. Jízda do kopce tudíž ubíhá jako po másle, ačkoliv za světla se jeví naprosto nemožná. Když není po ruce nikdo, kdo by vám zatlačil, hudrání by stejně nemělo efekt. Mlčet a směle vzhůru.

Akorát jí nebrat přes les. I sebeznámější trasa je prostě divná. (Abyste nepanikařili, je to jen okraj lesíka. A znám ho jako svý noty. Ale stejně.)

Duše má své stíny. A rozum potmě nefunguje. Samozřejmě, že v noci celá vesnice spí. A vůbec nikdo, kromě jedné lehce švihlé srny na kole, není venku. Ale ta větev prostě vypadá jako natažený pařát. Minimálně. Né-li dřevěná ruka kapitána Hooka. (Kdo to je? Já nevim. Ale tak vypadala ta větev.) 

Každopádně, po cyklostezce je to v cajku. Pařát zdvořile posuneme ke krajnici a už je vidět světýlko.

Cesta nocí a mrazem na kole má ale přesto podobný efekt jako kterákoliv jiná cesta. Stmeluje opět čas a prostor. Pomáhá ty myšlenky trochu srovnat. Doprožít si ten večer. Projít si prchavé momenty zpomaleně. Vzpomenout si na ně. Na chytlavé melodie. A na příjemná setkání.

Akorát že to celé štimuje jedině za sucha. Za vlhka, větru a vánice, prosím ne. Hledám alternativní řešení. Snad se vynoří.

I tak to stálo za to.

Díky,

Š.