O čem to bude dneska?

Přátelé,

Asi zase nějaký cyklický objev. Myslím, že od vzniku blogu už máte nejspíš jasnou představu, že tady sinusově diverguju mezi tragickou notou a opětovným nádechem. Fázi v mínusu kompenzuju totálním enthusiasmem. To už všechno víte.

Takže bych vám to vlastně už nemusela psát. 

Jenže musím.

Protože mám sice báječný nadhled nad prožíváním ostatních lidí a nad cizími vztahy. Méďům a dalším stvořením dokážu nepřekonatelně radit. Ale nad sebou ne. V případě sebe jsem polapená každodenními náladami a trápím se pro úplně stejně malicherné věci jako ty naši pišišvoři.

A teprve když to tady vyleju, tak to najednou vidím. Jakobych vylezla na žebřík. Vlastně to je odrazový můstek. Zase se můžu sobě zasmát.

Krásná píseň na toto téma (mimochodem, nikdy mi ji nepouštějte v kombinaci s piňa coladou, protože pak brečím uprostřed nákupního centra a vypadá to, že jsem minimálně přišla o svou oblíbenou kachničku do vany):

Passenger: Let her go

(Z textu: 

Well you only need the light when it's burning low

Only miss the sun when it starts to snow

Only know you love her when you let her go

Only know you've been high when you're feeling low

Only hate the road when you’re missin' home

...)

Čili, ano.

Po návratu z Čech se tu opět musím aklimatizovat.

Zvyknout si na rutinu, na to, že (když už né já, tak) děti potřebují najíst.

Donutit se jít taky spát.

Aktivní odpočinek (jak kdysi popsala má oblíbená moudrá Julka) totiž neexistuje. Odpočinek je vždycky pasivní. Sport, tanec, jít na výstavu, to vše je jen změna podnětů. Je to skvělé, nedocenitelné. Ale relaxace spočívá v klidu, přírodě, šustění listí a ležení na trávě (nebo ve vaně).

A přestat trpět.

Řekněte mi jednoduše někdo, že stesk je normální - to mi bude úplně stačit (vím, že takový stesk, že se vám v duši tvoří slané krápníky, a musíte myslet na všechny, koho jste někde nechali, je prostě už malinkato mimo průměr, ale to neřešíme, to není náš případ, že?). 

Přátelé, nebojte. :-)

Cenním si toho, že mě berete vážně a přejete mi, aby mi bylo dobře. Kdekoliv.

Ale mě vlastně dobře je. Jsou to jenom vlnky. Pamatujete? Jen houpání a rytmus.

Když mi budete chtít poslat třeba písničku, budu vždycky ráda. Ale nemusíte. Pouštím si jich spoustu i sama (a brzy vám tu vysázím nějaké v němčině, abyste si zbourali předsudky vůči tomuto zvukomalebnému jazyku... :-)). Těší mě už to, že mi na dálku věříte (a občas si na mně vzpomenete).

Jako já na vás.

Víc si mnou rozhodně nelamte hlavu.

Někdy bych si sice přála mít kouzlo, které by mě okamžitě odneslo z té chvíle splínu.

Ale naštěstí ho nemám.

Jinak bych zdrhla vždycky v tom nejtěžším momentě a ještě bych si připadala za pět dvanáct, čemu všemu dalšímu jsem unikla. Jenže bych neviděla, že kdybych bývala zůstala, tak by se to třeba za chvilku zase obrátilo. A už by byl vidět konec tunelu. Uznejte, že to by byla škoda...

Prostě jako v případě všech problémů světa - člověk občas potřebuje slyšet, že to, co v tu chvilku hrozně dramaticky prožívá, se děje i někomu jinému. A že se to dá překonat. Plus potřebuje uznat, že i když to lze překonat, je adekvátní se cítit na chvíli jako Garfield. I když to někomu třeba připadá malicherné. Že může. 

Být smutný. Být i strašně smutný. Prostě může. Někdy to i přehnat a říct si, že to je snad horší než pondělí. A slyšet "až budeš potřebovat, Jiříku, vzpomeň si na nás..." A nebo: "rád/a se s Tebou zase uvidím/uslyším a nijak mě to nezatěžuje". Dostat ten prostor.

Nepotřebuje to vlastně ani tak od okolí. Potřebuje to hlavně od sebe. Dovolit si ty emoce vyjádřit. Okolí mu jen dělá báječné zrcadlo. A ty tužky vlastně nepotřebuju, vždyť stejně datluju pořád tudyma... ;-)

To je bod, kdy zahlídne, že se má vlastně moc moc dobře. A že na světě existuje obří spousta míst, kde to OPRAVDU není k žití. Jak pravil Dalajláma "Lidé jsou na světě, aby byli milováni, a věci, aby byly používány. Dokud budou věci milovány a lidé používáni..."

Takže jsem si řekla "ano, můžeš". A proto to sem píšu.

Mimochodem, tento blog je taky od toho, aby podpořil kohokoliv dalšího, kdo se někde na světě cítí občas trochu divně. Aby věděl, že je to v pořádku. Aby se měl rád, i když je jakej je. A získal naději, že to přejde. Z mých zkušeností přejde. Těšilo by mě, kdyby to bylo z blogu patrné.

Je to fakt jen oka-mžik. Než se člověk rozhodne, jak dlouho se v té sebelítosti chce ještě ráchat. Povoleno do nekonečna.

Jako děti v kalužích ("řekni si, až Ti to už bude stačit").

Díky tomu mě to obratem přestává bavit.

Už zase cítím mízu.

A jdu radši znovu pohnout světem.
Hoříte nedočkavostí, co vám poradím příště?

Díky, že jste!

Š.