Co má dělat matka ve fázi útlumu?

Přátelé,

Moje několikadenní depka vyšla mimo jiné z toho, že jsem sice krásně odhalila své potřeby a vymyslela k nim docela zajímavé nápady na řešení, ale den má jen 24 hodin a já mám stále dvě malé děti, které moje potřeby moc nezajímají... :-) Ba, je jim úplně ukradené, že se potřebuju soustředěně učit německy nebo dělat doma v něčem systém. To si, mami, zkoušej po nocích, když my spíme. 

No, a když se k tomu přidá nějaká výjimečnost, emočně i energeticky náročná, jako byly mé 3 dny v Čechách, plány berou za své...

A tak jsem prostě propadla trudomyslnosti, že ty nápady nestihnu během těch 21 týdnů ani sepsat do konce, natož vyzkoušet.

Vlastně to byla naprosto klasická vlna: 

ELÁN - hrr, do něčeho naplno (jako když letíte na houpačce nahoru)

NÁPOR - konstantní výdej energie takřka bez odpočinku (houpu se čím dál víc)

PŘEPÁLENÍ - přichází první překážky, docházejí síly (houpačka už výš letět nemůže, jestli neuberu, tak z ní vypadnu ;-)

PROPAD - vyčerpání, ztráta motivace (čím rychleji jste se vyhoupli nahoru, tím hloubš spadnete dolů)

ÚTLUM a DEPKA - jsem unavená, nic mě nezajímá a je mi všechno jedno (ležím na písku) 

NOVÝ NÁDECH - inspirace, touha po něčem a zároveň díky odpočinku nabrané nové síly (zvedám se z písku a jdu na kolotoč :-)

No jo.

Je hezké si toto uvědomit, ale teď jak to provést v praxi?

1) zařídit to tak, aby k tomu přepálení nedošlo (tedy, abych se včas zabrzdila).

Ale, někdy je škoda "v nejlepším přestat". Rodiče mi to sice kladli stále na srdce (a nejspíš nejen ty moje a nejen mně), ale upřímně, někdy si člověk prostě chce ty extrémy užít. Nechat se unést. Nepřestávat.

U dětí to vidím taky - řehtají se jako koně a potom následuje brek. Vyčerpaly se jim euforigeny. 

No jo, ale nebyla by to ukrutná nuda a šeď, kdyby člověk stále dával pozor, aby se nikdy nevyčerpal?

Možnost 2) dovolit si být v útlumu a připustit nutnost opravdu kvalitního odpočinku poté, co člověk něco přepálil.

To zní dobře, co?

Kdybych byla bezdětná studentka mimo zkouškové, pracující "na volné noze", žádný problém. Prostě bych si řekla, ha, dlouhodobé potřeby ustupují do pozadí a teď máme krátkodobou potřebu, nějak se z toho vyčerpání oklepat.

Jak to ovšem provést, když máte děti (nebo jste student uprostřed zkouškového a nebo máte dojem, že vaše únava v práci "nebude nikoho zajímat", a tak o ní mlčíte a snažíte se ji pouze přežít)?.

Doktor Hnízdil by řekl - když si nepřipustíte, že odpočívat prostě musíte, a nezařídite se podle toho, tělo vás dříve či později odpočívat donutí. Takže pokud chcete předejít kolapsu nebo se opravdu chcete vymanit z nějaké choroby, budete si to muset zařídit tak, abyste odpočívat mohli. Zní to ideálně. Ovšem realizace je poměrně náročná. A někdy člověk prostě na nějaké radikálnější řešení není hned připraven (najít si chůvu / přestoupit na lehčí školu / hledat zaměstnání, kde na něj brát ohled budou).

Já jsem použila jiný, snazší nápad. Ve fázi útlumu doporučuji:

Osekat na KRÁTKÝ čas nároky na minimum a věnovat se čisté rutinně.

Uvařit.

Vyprat.

Udělat to nejnezbytnější.

Ale víc nic.

Vaření (v předstihu na druhý den) mi vychází nejlépe večer, kdy je doma tatínek, který se může dětem věnovat. Rutinní postup nějakého snadného osvědčeného pokrmu (hlavně žádné novinky a vývařovna).

Stejně jako jednoduché konkrétní úkoly typu "zameť chodbu a pro dnešek padla".

Někdo sice může mít námitky vůči "zdraví" jídla, které bylo uvařeno předchozí den, ale v tomto bodě doporučuju námitku vynechat a neřešit, pokud tu úzkost tedy zvládne překonat. 

Někomu pomůže, že na daných pár dní dítěti NABÍDNE, že bude MOCT jíst s dětmi ve školce (i když jinak chodí domů před obědem). Hot dogy, nudle s kečupem i zelené želé po obědě, které tam dítě během toho týdne sní, vezměte v ten moment jako prima výměnu za možnost regenerovat denně o hodinu déle.

Upřímně, během depky často i labradora jako jsem já přestane zajímat jídlo jako takové (nedívám se na food blogy a nechce se mi na nákup) a v takovou chvíli prostě kontrolka "dokonalosti" stravování nebliká. Ale co už? Však ono se to za týden dá zase do kupy (a dítě bude šťastné, že si mohlo všechny ty "fuj fuj" průmyslové tovary vychutnat s dalšími dětmi ;-).

Přes den, dokud tatínek doma není, se pokusit dětem vysvětlit, že potřebujete na KRÁTKÝ čas některé aktivity omezit.

Ať si hrají hodinu sami. Můžete jim poskytnout inspiraci, ale aktivně se zapojovat nebudete.

Až hodina uplyne (u malých dětí předejdete milióntému dotazu, jestli už uplynula, třeba tak, že ručička hodin doběhne na číslo, označené kancelářským lepítkem - oni si to pak sledují sami a to je zabaví taky), tak s nimi realizujete nějakou krátkou hru. Můžete jim dát vybrat, co by to mělo být za hru, pokud splní podmínku, že vy sami u toho budete moct sedět nebo ležet.

Pak je ovšem bohužel potřeba si uvědomit, že děti nevydrží v klidu věčně, a zatímco vy stále potřebujete odpočinek, ony potřebují pohyb. Takže je nutné je vypustit někam do bezpečného prostředí a nechat je vyřádit. Ideálně sejít se na hřišti s nějakou další maminkou, aby se děti zabavily samy.

Podstatné na všech těch odpočinkových aktivitách je to, že si je dovolíte na KRÁTKÝ čas. To totiž nikoho nevyděsí. Kdybyste řekli "potřebuju teď odpočívat, dokud si neodpočinu, nevím, jak dlouho to bude trvat, ale dejte mi hlavně proboha všichni pokoj a postarejte se o sebe nějak sami", co myslíte, stavěli by se k tomu vstřícně?

Je to podobné jako s těmi našimi kartičkami z klobouku.

Kdyby mi "hrozilo", že dítě bude vyžadovat, abych ho oblíkala každý den, s neurčitou vidinou, zda ho to někdy přejde, neměla bych k tomu velkou ochotu, protože bych měla obavu, že se ze mně stane otrok a z dítěte rozmazlený nesoběstačný tyran :-) Když losujeme kartičky, pravděpodobnost mě uklidňuje, že si to nejspíš nevylosuje pokaždé. Naopak, kdybych já pořád trvala na tom, ať se dítko obléká samo, mělo by zase úzkost ono, že od teď už navždy bude muset podávat nepřetržitý výkon. Když losuje, může se spolehnout, že od toho výkonu nastane někdy úleva, aniž by ji muselo složitě vyjednávat a argumentovat, proč si ji už "zaslouží". Prvek náhody z toho dělá hru. A hra neklade velké nároky.

Tak, a jakmile útlum při daných opatřeních přejde, můžeme zase řešit dlouhodobé potřeby.

Tak se na ně brzy těšte :-)

Š.