Proč (obvykle) nečtu noviny

Přátelé, 

Slibovala jsem vám malé vysvětlení.

Už je to nějakou dobu, co nečtu noviny a nedívám se na televizi.

Tak předně - číst noviny doma v křesle je nesmírně fádní. Dobrodružství by bylo číst noviny někomu přes rameno v metru. Ten adrenalin. Nikdy nevíte, kdy vystoupí. Nebo kdy dočte stranu a otočí. Nebo kdy si toho všimne a začne vám to být blbé... Ale jezdím málo metrem, tak se k tomu nedostanu.

A televize mě strašně zdržuje. Mám pocit, že v ní není nic, co by se nedalo najít někde jinde, a navíc je to poněkud deformované. Zvířata jsou v ní placatější, lidské vztahy plošší, kytky v ní nevoní a tráva nelechtá.

Zvláštní na tom je to, že jako malá jsem strávila u televize opravdovou spoustu času. Koukala jsem se na seriály, když jsem přišla ze školy. O víkendu jsem se dívala s taťkou na Objektiv a s mamkou na staré černobílé filmy. Po obědě pohádka... A když dlouho nic nedávali, nějak jsem nevěděla, jak se zabavím. No hrůza takhle zpětně.

Naši se dívali za všech okolností na zprávy. To mě nezajímalo už tenkrát a nemohla jsem pochopit, proč se zprávám musí přizpůsobovat celé dění v rodině. Ať už jsme šli kamkoliv, museli jsme být doma do zpráv. 

Jakkoliv zajímavá večerní činnost se přerušila kvůli zprávám. A večeře se přesunula do pokoje... 

Dodnes je to pro mně úsměvné i nepochopitelné zároveň. Naši musí mít nejspíš vždycky absťák, když přijedou k nám a zprávy není na čem zapnout. (Technická poznámka - ano, vím, že existuje online Tv, ale míjim jí bez povšimnutí.)

Ale nejsem ortodoxní. Co jsou děti větší, klidně je nechám dívat se na televizi u našich (když u ní nejsou nalepené na 30 čísel) - užívají si sledování sportovních přenosů s dědou a pohádek s babičkou (i když jsou na ně ještě dlouhé a únavné). Vím, že až se vrátíme domů, zase půjdou rádi na gymnastiku a pohádky si radši nechají přečíst od nás.

Potkala jsem se i s názorem (ač nebyl od rodičů), že když nesleduji aktuální dění, tak je to strašně nebezpečné. Protože se nemůžu připravit na různé nebezpečí, které ve světě číhá.

Je to tak. 

Nemůžu se připravit na všechno nebezpečí světa. 

Ale to mě neděsí. 

Naopak, vím, že patřím k lidem, které by popadla panika, kdyby zjistili, že se na ně řítí určitá katastrofa, kterou nedokážou vlastními silami zastavit. 

Není to vždy tak ukázkově jednoduché, jako že když máte domek u řeky a hrozí záplavy, tak si sbalíte věci a utečete k příbuzným.

Snažím se dělat takové životní volby, abych se vyhnula největším rizikům, které si dokážu představit. Ale víc nedokážu udělat. 

A tak nemá smysl se tím nechat dennodenně děsit a stresovat. Nikdy nemůžeme mít svět plně pod kontrolou.

Nemluvě o tom, že svět je tak zasíťovaný, že ke mně stejně všechny důležité události nakonec nějak proniknou.

Vím, že se zřítilo letadlo. Znám kauzu odebraných dětí v Norsku. Nakonec se dozvím i leckteré další hrůzy, masakry a politické šachy (lokálními korupčními aférkami počínaje, mezinárodní rozpínavostí konče). Ale mám pocit, že tyto informace můj život nijak prakticky neovlivní, s výjimkou toho, že mi způsobují posttraumatickou stresovou poruchu. Nemůžu spát, budím se ze šílených snů, v nichž mí blízcí nastupují do nebezpečných letadel, míří do nebezpečného Norska a vstupují do nebezpčné politiky. Nebaví mě to.  A taky nemám fakticky dost času na to, abych sledovala vývoj jednotlivých kauz a postupně se teprve dobírala informací i "z druhé strany", které by mě zase trochu uklidnily.

Jsem jako sodovka a všechny tyhle nepříjemné zprávy skrze mě těkají sem a tam. Jediný způsob, jak můžu docílit stavu klidné hladiny je nevystavovat se otřesům.

Proto to nečtu.

Díky, že se mě moc neptáte, jak pohlížím na současné dění. Náš vztah k Taiwanu má u nás v kompetenci můj muž.

Š.