Co, když dítě kvílí a kvílí?

Přátelé,

Období vzdoru je tu. Malej nechce nic. A strašně kvílí. Ve skutečnosti je buď unavenej nebo má hlad. Nechce žádné z nabízeného jídla. Chce pouze mlíko, to zase nechci dát já (před svačinou). Kvičí a kvičí.

Chtěla bych udělat:

Když malej začne kvílet, popadnout ho, v cuku letu udělat, co je potřeba (dát ho spát, oblíct ho, dát mu najíst). Pokud se vzteká a protestuje, jen ho chovat, dokud se neuklidní. Vědět, že to přejde a věřit, že to vydržím až do konce.

Jak to reálně probíhá:

To, co je potřeba, nelze provést.

Je unavený, ale nechce spát. Má hlad, ale nechce jíst. Musela bych mu to jídlo nacpat do krku jako husám šišky, ale do tohoto bodu krize dosud nevygradovala.

Odmítá cokoliv (a stále u toho kvílí způsobem "maminkó, mami, maminkóó!" - a jakmile podám kousek jablka, housky, šunky, banánu, doplňte - "neci, néécíííí!!").

Chovat? Nechce. Leze mi na klín a když mu podám ruku, ječí a opět slézá.

Dělám:

Prchám.

Ať už v myšlenkách nebo fakticky po bytě.

Vzniká u mě obří stres. Nemám dost nervů. Nevěřím, že to přejde a jsem skeptická, zda to vydržím ještě jedinou další minutu.

Mé emoce zamrzají.

Ponechávám vztekající se dítě svému osudu a jdu se najíst.

Sacharidy, čokoláda.

Přátelé, nikdy neobviňujte lidi, kteří jedí hodně sladkého z jejich rozmlsanosti, slabé vůle nebo nevědomosti (i když jsou samozřejmě taky ve hře). Ve velké většině případů za tím bude nějaká velká frustrace, z níž jejich mozek marně hledá východisko. A jak hledá a šrotuje mu to, potřebuje cukr. A proto je spotřeba cukru v soudobé společnosti tak vysoká.

Poté, co sním dětem zásoby čokoládových vajíček, mlčím a čekám, až ho ten amok tedy přejde. Když nepřestává, začínám si připadat jako pes, který stojí u zdi a před ním je smečka vlků, která na něj doráží. 

Moje reakce je nejprve stupor. Ztuhnu a dělám, že tam nejsem. Přitom se snažím, abych se nevtiskla až do zdi. 

Když už je stresu moc, vypravím ze sebe ryk, jelikož už nevím, kudy tudy. Kdybych byla opravdu pes, byl by tohle moment, kdy by se ve mně aktivovala agresivní reakce - všechny vlky bych rychlým útokem pokousala a přes jejich mrtvolky skokem uprchla do lesů . Problém je, že v tu chvíli nedokážu vidět, že to nejsou vlci, ale vyplašení králíčci. A nějaká část mozku mě stále přesvědčuje, že to nejsou ani králíčci, ale mé děti uprostřed neřešitelného amoku. A že kousání není povoleno.

Sýkorka reaguje na frustraci úplně jinak. Nejprve začne být "poslušná". A loajální. Když nabízím prckovi jídlo, které on odmítá, ona si vzorně sedne ke stolu, vzorně mě poprosí o lžičku, požádá o stejnou svačinu a způsobně ji sní. Posléze (kvílení neustává) zmizí z dohledu, schová se do domečku a tam si samostatně (!) "čte" dlouhé neexistující texty ve vlastním vymyšleném jazyce, aby ten jekot vytěsnila a přečkala. Když kvílení stále neustává, vyleze a snaží se malýho rozptýlit. Předvádí legrace, nabízí mu hračky. Snaží se ho zabavit. Nic nepomáhá, a tak to sýkorka nakonec vzdá. Nechybělo by moc a dala by se do pláče.

Naštěstí mezitím se matka vzpamatuje, poděkuje, mrňousovi zároveň dojdou síly, a sýkorka přijde na nový nápad. Chopí se pomlázky a zahájí hru na koledování, čímž bratra vyvede z míry (a ten přeruší řev). Matka v nestřežené chvíli do ruky podstrčí kousek jablka a paralelně začne číst nahlas novou pohádku. Malej je rázem v klidu a ptá se, jestli už může otočit stránku.

Kdyby byl v dané situaci můj muž, šlo by to ještě rychleji. Oznámil by dítěti, že je oslík, čapnul by ho a šel s ním hrát na klavír.

Jsem přesvědčena, že to je téma celospolečneské šíře. Politické elity by se k němu měly nějak postavit. K těmto nedostatkům v rodinách = slabě vybudovaným nervovým soustavám primárních pečovatelských osob (matek), chybějící fyzické síle sourozenců a chybějící přítomnosti sekundárních pečovatelských osob, jejichž nervové soustavy vykazují lepší zatižitelnost (otců). Ale jak, přátelé?

Správnou cestou není omezit cukr (dietami, zákazem prodeje či co), ale pomáhat řešit primární frustrace.

- učit mámy, jak mají prakticky zvládat krizové situace

- předkládat nástroje pro ocenění dětí, které nedbaly vzoru matky, snažící se vypnout své nervové přijímače, a postavily se k řešení frustrující situace čelem

- zajišťovat podporu pracujícím otcům, aby se mohli (kromě nošení peněz) také účinně projevovat jako hrdinové a v krizi zachraňovat své ženy před zhroucením a starší děti před přetížením (aspoň po telefonu).

P.S.: Ale hlavně, prevence, že? Děti dát včas spát, pravidelně krmit. Nevymýšlet nesmyslná pravidla. Krizovou situaci včas rozpoznat a řešit (vlézt si všichni do houpačky mnohem dřív a přečíst si pohádku a nebo jít honem ven).

Tak ať nám to jde příště líp,

Š.