Přátelé,
Můj muž si stěžuje, že píšu příspěvky moc dlouhé.
Má recht.
Tolik řečí svět nepotřebuje.
Potřebuje stručně nastínit, "vo čem to je?" A pak slyšet návrhy "co s tím budu dělat?").
Výňatek z bodu 6 (co mě pálí):
"...mé rodičovské kompetence mají (...) jisté rezervy, mé profesní kompetence přímo díry a k tomu nejsem příliš kreativní...
Tudíž občas mi chybí pocit (a hlasitý jásot okolí), že dělám něco výjimečného, co nikdo jiný nedokáže."
Co tím chci říct?
Mám pocit, že neumím nic, co by stálo za řeč.
A to, co jsem uměla, jsem už zapomněla.
Je to opravdu tak?
Ne.
Jen moje sebevědomí je v kytkách.
Co se s tím dá dělat (a kdo to udělá)?
1) Sepsat si, co umím.
2) Připustit, co fakt neumím. Nepřehánět to.
3) Korekce - můj muž (a vy, kdo mě znáte).
4) Zjistit, jestli to chci vážně umět.
5) Začít makat na tom, abych se naučila to, co neumím, ale chtěla bych umět.
Pardón, moc dlouhá věta.
5b) Udělat něco pro to, co chci umět.
6) Předložit své výsledky světu.
7) Žasnout, jásat a chválit - můj muž (povinně) a vy, kdo mě znáte (volitelně, pokud přede mnou stejně nemáte úniku a víte moc dobře, že vám jinak věčně budu skučet na rameni).
8) Být na sebe hrdá.
Alles klar?
Díky ;-)
Š.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přátelé, děkuji za vaši návštěvu i za vlídné komentáře. Je mi potěšením, sdílet s vámi svůj svět. Š.