Tíha průměrnosti ve stínu expertů

Přátelé,

Mám pocit, že píšu samé úvodníky. Stále něco začínám.

Sice mě to hrozně baví a jsem to "celá já", ale pak propadám depresi kvůli tomu, že se vůbec nikdy nedostanu do stavu "expertízy".

Občas bych si hrozně přála být najednou na něco expert a moci poučovat ostatní (ehm, tedy korektně jim předávat zkušenosti, vést přednášky a udílet rady, za které by mě někdo platil). 

Na světě to chodí takto. Trávení funguje takto. Dětský vývoj probíhá takto. Být tou dámou, co pěstuje růže.

Ale nejsem expert. Kromě svých emocí a sebereflexe.

Zaujal mě slovní novotvar "youniverse", který jsem objevila v magazínu chilli chilli. Je ovšem negativně zabarven jako lidská neřest, kdy se někdo chová, jakoby se svět skládal pouze z něj samotného a jeho pocitů a nic jiného ho nezajímalo.

Já sice vím, že svět se pouze ze mně neskládá (a zajímám se o spoustu věcí), ale je pravda, že píšu téměř výlučně o sobě. Činím tak z jednoho prostého důvodu, a to je dojem, že nejsem na nic jiného specialistkou.

Představím vám svou rodinu.

Mí rodiče jsou oba experti psychologie. Jeden více na vztahy a jeden více na duši. Jeden to prezentuje, jeden ne tolik. Oba ale hluboce rozumějí svému oboru.

Můj muž je expert na hudební software. V Čechách zřejmě existuje jen hrstka lidí, kteří toho v této oblasti vědí stejně jako on (a pochybuji, že existuje vůbec někdo, kdo toho ví víc). V zahraničí samozřejmě takových expertů existuje řada, ale i tak, během 1,5 roka v novém zaměstnání již všichni kolegové ve firmě zaznamenali, že mají co dočinění s Ačkem.

Mí švagři jsou experti. Jsou velmi úzce zaměření a mají za sebou už řadu zkušeností. Ve svém oboru špičky.

Mí nejbližší přátelé jsou specializovaní. Jsou mladí a skvělí.

Kdybych byla personalista a dostala do ruky jejich životopisy, chtěla bych je mít OKAMŽITĚ v týmu.

Přátelé, snad to někdo z vás nepochopí jako ironii. Je to myšleno opravdu čistě tak, jak to je.

Já nejsem specializovaná a ani omylem nejsem na nic expert. Nerada to předstírám, když to není pravda.

Zřejmě je vám to již jasné. 

Ano, mám mindrák :-) A žárlím...

Že (vida můj životopis) MĚ by nikdo okamžitě do týmu nechtěl.

Přitom je to naprosto absurdní.

Život není jednorozměrný, že?

Panikařím, že nenajdu místo kvůli tomu, že nejsem expert. Mé okolí se skládá z expertů, takže mám pocit, že bych měla být taky jedním.

Navíc, mí specializovaní blízcí a známí mě straší, že je nesmírně obtížné změnit obor. V Německu prý prakticky nemožné. Ale jaký je hergot vlastně můj obor? To, co jsem dělala naposled? Nebo to co jsem dělala nejdéle? To, co nejradši?

Můj život je plný nedlouhých zkušeností na velmi širém poli. 

Pracovala jsem v automobilce, v malé neziskovce, ve velké poradenské společnosti. Dělala jsem v oblasti bezpečnosti práce, na personálním, v podnikových financích, řešila jsem granty i daně.

Kdyby to s tím přestupem mezi obory bylo tak horké, jak bych se proboha uchytila na tak různých pozicích?

Práce se nebojím. Myslím, že každá člověku může něco přinést.

Pro mě osobně to bylo fakt zajímavé a strašně ráda bych takto pokračovala dál. V hloubi duše nechci být expert. Aneb parafrází klasika "vším jsem byla ráda". Byla bych spokojená, aktivní a nesmírně pracovitá osoba se širokým záběrem, kdybych se nebála, že je na tom něco nežádoucího a neproveditelného. Že bych vlastně měla osekat tu šířku větví a pozvolna se změnit v topol. Toužím najít zaměstnání, ve kterém budou proboha potřeboval takového člověka, který bude ochotně stále zkoušet něco nového a učit se.

Vlastně bych se měla defilovat jako flexibilní. Specialisté jsou naproti tomu rigidní. Zatuhli v oboru. A z něj se jim opravdu těžko může podařit překročit jinam. Ale na druhou stranu, nevěřím na to, že "společnost" může někoho nutit, aby zůstal již navždy v oboru, jen proto, že se kdysi (z neznalosti a mladické nerozvážnosti) pustil do studia něčeho, co se ukázalo jako poněkud vzdálené jeho naturelu.

Já si vám prostě dál budu myslet, že chodit mezi obory se dá. Můj život to ukazuje. Zatím jsem se vždy spíše chopila příležitosti a nechala jsem se trochu unášet, kam mě vítr zavane. Nejsem a nebudu prostě cílevědomá, poněvadž žádný svůj vysněný cíl nemám. Respektive jo, zase tu hramonii. Uvidíme, jak to půjde tu.

Zkusím po nějakou dobu (nezávazně) zkoumat lokální pracovní nabídky a přestat se děsit, co požadují (zvláště za ty specializované školy ;-). A pak se odhodlat a posílat dopisy a působit suverénně na pohovorech...

Já vám ukážu! To by bylo, aby se pro mě na trhu nenašla práce, která mi sedne.

Při dalších stescích na téma "co budu propána jednou dělat?" mi jen opakujte, ať nepanikařím. Že brod je ještě daleko.

Díky,

Š.