21 týdnů / Sebevědomí (epizoda 6.)

Přátelé,

Po obou úvodních příspěvcích jsem se teoreticky poněkud vyčerpala.

Je na čase vrátit se zpět na osobní rovinu a zase se sebou pohnout.

Tákže.
Jdeme na to.

Představte si, že jsem v nespecifikovaném okamžiku (na mateřské) nabyla dojmu, že nic zvláštního neumím. 

Nebo minimálně neumím nic pořádně (= tak jak jsem si myslela, že touto dobou už budu umět).

Neumím účetnictví.

Neumím šít.

Neumím být emoční oporou dětem, když jsem ve stresu nebo když je popadne vzdor.

Neumím ani vybrat homeopatický lék, když mé dítě kašle.

Navíc mám pocit, že dělám jen věci, které nejsou skoro vůbec přínosné (nebo minimálně ne tolik jako by bylo určitě bývalo něco jiného).

Dobře, dokážu připustit, že jsou přínosné, ale nejsou vůbec oslňující a naplňující (kromě jídla).

Peru.

Vařím.

Ráno vodím dítě do školky, v poledne ho vyzvedávám, odpoledne chodím s oběma na hřiště.

K tomu jsem došla.

Víc mě toho nenapadlo.

Uvrhlo mě to do depky (a své mindráky jsem popsala ještě podrobněji, buďte ale v klidu, ušetřím vás toho).

Prostě ztráta sebevědomí.

Samozřejmě, když se zastavím v tomto bodě, dokážu si připustit, že to tak nejspíš v reálu není. Že jsem v životě zvládla spoustu věcí. Akorát mi nepřipadají ničím oslňující. Chtěla bych chvílema někoho oslňovat. Propadám se nazpět do "bez hodnoty", neboť mám sklon se s někým vnitřně srovnávát. A z toho srovnání ve svých očích vycházím hůř:

Neumím hrát na klavír jako uměla moje spolužačka. A umí můj muž. Neumím na klavír vůbec.

Neumím jezdit na koni jako třináctiletá kamarádka naší Sýkorky.

Nefotím jako švagr.

Neprocestovala jsem toho tolik jako moje budoucí švagrová.

Neumím vyrobit krásný marcipánový dort.

Šít neumím ani jako máma.

A řídit jako táta.

Otevřu jakýkoliv perfektní blog, oněmím úžasem a místo, abych nabrala inspiraci a v klidu (obohacena) odešla začlenit nápad do svého života, přistihnu se, že zatoužím umět totéž. Dokonale. A pokud to neumím dokonale, nebudu se o to radši ani pokoušet.

Prostě čirá závist.

Ti druzí něco UMÍ a díky tomu určitě žijí kvalitní a naplněný život, zatímco já tu sedím a nejsem na nic hrdá. Náhle si připadám bezcenná, protože nejsem food blogger, nemám designový byt v severském stylu, neumím šít krásné kabelky, vyrábět tepané náušnice z mosazi, ani tančit flamenco.

Prostě, být tak jako tento člověk - ach to by se mi jistě žilo! 

Jednoduše mi občas strašně vadí to, po čem jsem prve toužila - že mám "od všeho kousek" a že si můžu dovolit ten luxus, pár měsíců řešit JEN chod domácnosti a rutinu (tedy, nikterak neposouvat svůj životopis kupředu).

Najednou mi připadlo na závadu, že nedělám žádnou věc celou a skvělou.

A vyčítám si, že jsem se o to dostatečně nepřičinila.

To bychom měli. Okénko mého vesmíru dokořán.

Co s tím?

1) NESROVNÁVAT SE

Já jsem já.

Můj život je dostatečně dobrý, tak jak je.

Já jsem v pořádku. Jsem dostačující.

2) MÁVNOUT RUKOU NAD TÍM, CO NEUMÍM

Když jdu do hloubky a zkoumám, proč jsem tedy nevěnovala svůj čas tomu, abych se naučila něco z toho, co neumím, zjistím, že jsem po tom prostě vnitřně vůbec neprahla.

Proč nehraju vlastně na klavír? Když pominu obligátní výmluvy typu "rodiče mě na něj nezapsali", fakticky na něj nehraju, protože nechci. Když jsem se pokoušela před Vánocemi naučit se doprovod k oblíbené písni našich dětí To ta Hel'pa, zjistila jsem, že mě prostě písnička po deseti opakováních přestala bavit. Už bych postrádala nadšení v přednesu, ani kdybych ji drilovala a plynulé provedení si nacvičila.

Nefotím, protože mě nebaví tak dlouze štelovat čudlíky kvůli jednomu cvaknutí. Nebo sebou nosit po městě štafličky a lovit záběry. A vůbec netoužím po tom, sedět pak doma, ty fotky prohlížet a vybírat z nich nejlepší.

Na koně se ráda 10 minut dívám. Ale pečovat o něj každý den, koupit si všechno to vybavení, trénovat ježdění... prostě po tom neprahnu. Prahnu po psovi, ale upřímně i to ještě chvilku počká.

Co se cestování týče, jsou mé mindráky zbytečné, vlastně jsem toho viděla docela dost. Nemám stovku odfajfknutých zemí, ale mám za sebou možná přes stovku různých kempů v pár evropských zemích. Vlastně vůbec neprahnu po tom, zajet se mrknout kamkoliv dál. Obvykle mě zaujme nějaký přitažlivý název vzdáleného státu a chvíli si říkám, že i ta země bude určitě pozoruhodná :-) Pobřeží Slonoviny, Keňa, Paraguay, Island, Nová Guinea, Makedonie, Baleáry (nevím ani, kde to je). Uznejte, že to zní dobře :-) Ale pak se kouknu na mapu a brrr, tam by se mi nechtělo jet. Tak daleko od domova. Letět do Malajsie mě neláká. USA mě netáhnou. Asi to tedy s klidem dál přežiju tady v Evropě :-) Jen ten Island..., jednou přijde jeho doba.

A marcipán? No, vybavujete si můj dramatický rozchvěv, jeho vliv na mé nervy? Prostě jsem na něj zanevřela.

3) NAJÍT, CO MĚ TĚŠÍ

Potkala jsem se s větou "život se měří na dny, kdy jsme jím unešeni".

To se mi líbí.

Netřeba něco konkrétního VYTVÁŘET. Stačí být jen unešený výtvory ostatních. A to já tedy jsem.

Jsem unešeným čtenářem blogů.

Testerem receptů.

Kyby existovala pozice "vyhledávání talentů na blozích", byla bych na to perfektní kandidátkou :-)

Jsem unešeným milovníkem osobních prožitků. Pokud se mě přímo netýkají. Nadšeně o nich čtu.

Jsem rozpoznávačem malých uměleckých výtvorů.

Nevím, jakou školu jsem na to bývala měla studovat, abych na to měla "lejstro", ale v každém případě to mě baví.

4) VĚNOVAT SE TOMU

Proč by na čtení blogů mělo být něco horšího než na ježdění na koni?

A obdivování precizně ručně šitých kabelek horší než vlastní neumělé pokusy o přišití zipu k sukni?

Spousta chlapů jsou nadšení fanoušci z gauče. Je na tom něco, kvůli čemu by se na ně mělo pohlížet skrz prsty? Na něčem ta ekonomika stát musí, a to jsou spotřebitelé.

Proč bych nemohla najít nějakou možnost, jak ukazovat světu úžasné věci, které udělal někdo jiný?

Asi ne úplně pořádat výstavy. Ale co takhle virtuální výstavy?

Shromažďování, třídění a prezentování získané inspirace. Bylo by to někomu k něčemu?

5) OBČAS SE POCHLUBIT

Na jednom blogu, který se věnuje šití, spustila paní autorka fórum, v němž vybídla čtenářky, aby poslaly fotky svých výtvorů, na které jsou hrdé. A to byste museli vidět, co jsou některé paní schopné doma vyrobit! Žasla jsem. Ale nejvíc se mi líbila ta myšlenka, že jim paní dala prostor, aby svou šikovnost ukázaly světu.

Fascinují mě různé "cupy" a tematické (nikoliv hudební) festivaly. Food festival. Cupcakecup. Kam se mohou přijít pochlubit ti, kdo něco "umí". Vždycky si říkám, že bych hrozně ráda naráz ochutnala a porovnala 10 druhů bábovek, akorát nevím, kdo by to všechno snědl, kdybych je upekla osobně. 

Chtěla bych třeba jednou říct:

Uspořádala jsem "mezinárodní cup domácí tvorby".

Akorát nevím, jak se to dělá. Co mám pro konání takového "cupu" udělat? Jak by to vlastně probíhalo? Kam se mám přihlásit, že se chci na organizaci něčeho takového podílet? Jak mám začít? Nejspíš tak, že rozhlásím, že se bude konat ochutnávka bábovek, pak "obsadím" kus parku, pujčím si od sousedů zahradní nábytek, upeču ty bábovky, dám na ně cedulky, rozdám kolemjdoucím hodnotící dotazníky a pak už jen vyberu vítěze publika :-) Akorát nevím, jestli to stihnu za těch 21 týdnů. Ale proč vlastně ne?

Pak už musí mé sebevědomí nevyhnutelně stoupnout. A nebo si budu o těch cupech jen v poklidu domova dál číst z houapcí sítě :-)

Kdybyste někdo pořádal taky nějaký cup (třeba lívancový, nebo domácích mýdel) a měli jste nedostatek osob, které budou tu organizaci pomáhat zajišťovat, určitě mi dejte vědět. Spolu si s tou organizací možná poradíme líp než když budeme tápat každý po svém.

Díky! Až budete potřebovat, vzpomeňte si na mně, odvděčím se vám :-).

Š.