Přátelé,
Mám asi tak tisíc útržků, které bych ráda nějak pojala.
Co je správně?
Sýkorka si přinesla dvě čtvrtky jablka, které si proaktivně sama rozkrojila.
Dobrej pokus, ale malej okamžitě dostal na jednu chuť.
Mám na ni z pozice rodičovské autority apelovat, aby se rozdělila (i když se malej na "výrobě" čtvrtek nijak nepodílel) a nebo máme hájit její autorské právo, aby si svoje "dílo" snědla sama? Tzn. mám dát malýmu jiné jablko (i když se mi zrovna chce dělat něco úplně jiného než krájet jablka pro celou famílii)?
Výchova by měla probíhat správně. Nemyslíte?
Tak nějak v souladu s humanistickými ideály.
Aby se uměli laskavě rozdělit, ale také někdy uhájit své duševní vlastnictví vůči uzurpátorům.
Odkrývá se mi tu "filozofický" problém, nad nímž bych se potřebovala v klidu zamyslet, zvážit morální cíl, k němuž má řešení směřovat, navrhnout strategii, vypracovat metodiku a pak ji aplikovat. Z toho už by nemohlo vyjít nic jiného než nejlepší řešení.
Akorát mám na tento postup asi tak čtvrt minuty času.
A furt mě někdo rozptyluje :-)
"Mamí, on mi bere jablko! Já mu nechci dát to větší, dám mu to ukousnuté."
Než to vybádám, děti si obratem nějaké řešení vymyslí samy.
Obvykle nebývá vůbec filozoficky zaštítěno a často postrádá i znaky humanismu (prostě na sebe začnou hulákat a věc si násilím seberou, jeden brečí a pak si najdou lepší zábavu...)
Rodičovství je hrozná dřina.
Hezké dny a méně úvah!
Š.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přátelé, děkuji za vaši návštěvu i za vlídné komentáře. Je mi potěšením, sdílet s vámi svůj svět. Š.