Naplavenina

Přátelé,
Jsem zvědavá, jestli mě někdy přejde ten pocit, že tu jsme "navíc".

Jestli si někdy řeknu, že tu mám být, že naše přítomnost má třeba dokonce pro někoho přínos.

Zatím ve mně volně pluje občasný dojem, že "na nás není nikdo zvědavej", "nikdo o nás nestojí", případně horší kalibr "někomu zabíráme místo".

Povím vám historku.

Kdysi jsme se s mužem nastěhovali v Čechách do obce, kde jsme nikoho neznali. Rodiče nás varovali, že budeme celý život "naplavenina". To jsme odmítali připustit, protože celá obec byla orientovaná na Prahu, tak jaké ofrňování. Já navíc pocházím z Plzně, takže ve mně Pražáka málokdo rozezná. Měli jsme kliku na sousedy, kteří byli v obci také celkem "čerství". Ti nás akceptovali, porozuměli jsme si. Navíc, měli jsme tak intenzivní "program" a dostatek jiných sociálních vazeb, že jsme nad nějakou (ne)patřičností vůbec neuvažovali. Říkali jsme si, že drtivá většina mladých lidí se přece někam stěhuje, tak co bychom si nemohli vybrat zrovna tohle?

Pak se nám ovšem přihodil incident. Náš pes "označkoval" jedné babě před jejím domem vysázené túje. Sorry za ten výraz, ale nemůžu jinak. Baba vylítla a vynadala nám, že jsme jí zničili výsadbu, načež nám popřála, "ať ten pes chcípne". Poté nám v noci dorazil do schránky dopis ať "táhneme, odkud jsme přišli". Na dopis jsme odpověděli, dokonce se omluvili, ale především vysvětlili, že jsou naši psi "pomocní" (a narozdíl od 98% čoklů v té obci slušně vychovaní - neštěkají, nekoušou, neobskakují cizí feny ani dámy, jen to čůrání výhradně na veřejném wc jsme je zatím nenaučili), ale bylo to marné. Baba dštila síru. Od té doby jsme se nezdravili. Brala jsem to jako její naprosto nepřiměřenou reakci (a dodnes je to ve mně uloženo jako ukrutná křivda, poněvadž zrovna tento pes byl absolutně nejzlatější a nejmírovější stvoření v celých středních Čechách). V tu chvíli jsem s nostalgií vzpomínala na Prahu, kde by si nikdo netroufl někoho odesílat pryč.

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem toho, aby si psi mohli dělat svévolně cokoliv a nehájím se. Na počátku to byla naše chyba, že nás nenapadlo zakázat psovi, aby značkoval na rozích a na travičkách před domy. Nenapadlo nás to, protože to tam nikdo nedělal. Obec se nevyznačovala dvakrát úpravným vzhledem. Prostě klasika česká vesnice, s prominutím bordel jak v tanku. Ale je fakt, že to nás neomlouvá. I v ohyzdné vesnici se samozřejmě nemusí každému líbit, že mu psi močí na záhonek. Nám se taky nelíbilo, když jsme z našeho křoví před domem měli vybírat hromádky po cizích psech. Proto jsme taky po našich psech zásadně všude uklízeli (to pevné). Ale holt nad značkováním jsme mávli rukou. Chyba. 

No jo, ale chyba je věc jedna a reakce na ni jiná.

Ve slušné společnosti by se dalo přijít a říct "váš pes mi počůral stromky, mám už zkušenost, že stromky pak žloutnou. Jeden stromek stál x Kč. Nechci z vás ty peníze tahat, dokud se nic nestalo, ale pokud zežloutne, co s tím uděláme?"

Prostě povolat mne (majitele psa) slušně k zodpovědnosti.

Jenže mám ten pocit, že v Čechách se ta zodpovědnost moc nenosí. Stejně jako se tam úplně nenosí slušné vychování. Tedy, nemůžu to paušalizovat, je to otázka individuální. Ale někteří lidé tam prostě nejdou pro facku (i slovní) daleko.

Zde by podobnou situaci (bez emocí) vyřešilo povinné pojištění odpovědnosti za škodu. Mají ho všichni. Existuje obyčejné "na vlastní blbost" a pak speciální pro majitele psů (a dokonce koní), které kryje to, že majitel prostě nevisí na svém psu očima neustále.

K tomu by zde ovšem sehrála roli zdvořilost.

Kdyby se ta situace odehrála zde, poškozená paní by se mi ještě málem omluvila, že je jí jasné, že můj pes jí ten stromek nepočůral se zlým úmyslem, a chlácholila by mě, ať se za to necítím provinile. Ale pak by se asertivně dotázala po číslu pojistky :-). A já bych jí slušně řekla, že mě to moc mrzí, že jsem ho měla lépe hlídat, provinile bych se cítila, protože bych se vžila do toho, jak bude muset sázet novou tůji, a to číslo bych jí obratem ruky poskytla. Hotovo, vyřešeno, "jsme dál kamarádi", hezký den!

Z tohoto pohledu bych se tedy opravdu nemusela bát, že nás tady někdo nebude chtít strpět. Lidi jsou tu opravdu vstřícní. Ale já mám prostě pořád tu nejistotu v sobě. 

Co když tu děláme (kulturně podmíněně) něco, co by se někomu nemuselo líbit? Obávám se, protože nemám kontinuitu, co je tu zvykem. Co je tolerováno a co ne. Jaké jsou zde hranice.

Trnu, když si naše děti rozloží před domem křídy na dlažbě. Smí se tu malovat na chodník nebo ne?

Trnu dvakrát, když jdou po schodech v domě a zpívají si písničky a "hlučí". Bude to někoho rušit, nebo je pochopí, že jsou JEN veselé?

Když dostávají v pekařství houstičky "zdarma", nevím, zda je slušné za to dávat dýžko nebo ne.

Prostě nevím.

Bude mi to asi trvat ještě dlouho, než si tu přestanu připadat jako naplavenina, přestože nás tu tak (narozdíl od Čech) místní vůbec nevnímají - často se mě tu někdo ptá, zda se nám v Německu líbí a vypadá hrdě, že jsme si jako cizinci vybrali k žití jeho zemi/město.

No, holt se s tím musím vypořádat.

Počítám, že čas, jazyk a sociální vazby našich dětí by mohly pomoct.

Díky za vaše vlídné ucho,

Š.