Teoretický úvodní rozbor k epizodě Sebevědomí

Přátelé,

Můj muž si stěžuje, že jsou mé příspěvky moc dlouhé. Přitom já se tím nejen vůbec netajím, ale dokonce to ještě drze připouštím. Já prostě nic kratšího psát nechci. Moje myšlenky neumí vyskočit na jeviště v ucelené muzikálové formaci. Mnohem pravděpodobněji je zahlídnete, jak bloumají po kopcích a občas na vás nějaká na dálku zamává. 

Zatím se mi ho nepodařilo přesvědčit, že se s ním nerozvedu, pokud můj blog přestane sledovat. Nejspíš má dojem, že je to jeho manželská povinnost. Přátelé (a milý muži můj), není - opravdu. Já se taky nenutím do prohlížení těch pavučin, co na počítači (laickým okem viděno) "progamuje" (ano, tuším, že programováním se asi označuje něco jiného, ale vy muži taky nepoznáte béžovou od krémové...;-). 

No, ale to jsme nějak odbočili.

Volné asociace jsou bezva a nehodlám se jich vzdát, ale je fakt, že do Iniciativy 21 týdnů nepatří. Proto bych měla myšlenkové zázemí jednotlivých epizod ("co znamenají a z čeho vycházejí?") oddělit od samotného programového prohlášení ("co s daným problémem budu během následujících týdnů dělat?"). Pokud se mi to povede...

6.bod seznamu, který mě pálí, zněl:

"mám občas dojem, že mé rodičovské kompetence mají stále jisté rezervy, mé profesní kompetence mají přímo díry a k tomu nejsem příliš kreativní na poli různého domácího tvoření. 

Tudíž občas mi chybí pocit (a hlasitý jásot okolí), že dělám něco výjimečného, co nikdo jiný nedokáže."

Čeho se tento bod vlastně dotýká?

Touhy po ocenění. Pocitu nepostradatelnosti. Sebevědomí.

Co je vlastně sebevědomí? Je to totéž jako sebepřijetí?

Člověk si je VĚDOM, kým je a co umí. Když k tomu připouští, že to, co dělá je důležité a (nějak, pro někoho) přínosné, pak má nakročeno k sebepřijetí.

Nějakou dobu jsem byla přesvědčená, že sebevědomí vzniká ve vlastní hlavě. Že když člověk něco dokáže, tak je pak na sebe právem hrdý. A posílí se mu představa vlastní hodnoty.

Přátelé, omyl.

Jsou lidé, kteří toho pozitivního dělají spoustu a hrdí na sebe nejsou vůbec. Naopak, mají pocit, že neumí (nebo nedělají) nic, co by stálo za řeč. A stále si myslí, že kdyby toho dělali víc (nebo něco jiného), možná pak by na sebe konečně mohli být hrdí.

Dále jsem si myslívala, že když je člověk na sebe hrdý, tak necítí takovou potřebu ocenění zvnějšku. Nebo na ní není přímo závislý. Jedná především z vnitřní touhy po určité činnosti (a z radosti, že se v ní svou pílí zlepšuje) - nikoliv pro to, aby dostal pochvalu. 

To jsem si fakt myslela. Že touha po uznání je kompenzačním mechanismem mindráků.

Přátelé, druhý omyl.

Touha po uznání je normální lidskou základní potřebou. Akorát když je přiměřeně uspokojená, tak není tolik vidět.

Oba omyly pramení opět z mého pohádkového vidění světa.

V ideálním světě by to fungovalo tak: člověk něco pozitivního udělá (na to, že je to pozitivní, přijde sám od sebe, a že to měl udělat, se také rozhodne spontánně), uvědomí si to (taky sám od sebe), je na sebe hrdý, a to mu stačí. Už nepotřebuje potlesk okolí ani poplácat po rameni (ten ďábelský přístup, který potřebují jen egocentrici, fuj!)

Jenže ono je to vice versa.

Pocit vlastní hodnoty pramení od rodičů. Ti učí dítě, co je to být na sebe hrdý. Když jsou na něj hrdí oni. Nejdřív ho tedy musí ocenit oni, aby pak teprve mohl ocenit sám sebe.

Každý člověk dokáže udělat něco přínosného. A v minulosti již určitě udělal. Někdy to neuvidí sám, dokud mu to ostatní neřeknou (a nebo se v tom aktivně nevrtá, jako já tady). Což ovšem zdaleka neznamená, že vždy objeví nějaké své přímo celospolečensky přínosné kvality. Na růst sebevědomí stačí, když člověk získá souhlasnou odezvu od své referenční skupiny.

Jinými slovy i lupič si nejspíš připadá hodnotný, pokud jsou jeho lupičské kvality oceňovány v lupičském klanu.

Zásadní objev pro mě - motivace (která pohne člověka k tomu, aby něco dělal) působí z vnitřku (protože člověk sám chce) JAKOŽ TAKÉ z vnějšku (že ho někdo za to ocení, případně ve slabším provedení, když se tím vyhne nějakým nepříjemnostem). A dokonce vnitřní motivace je, přátelé, formována tou vnější!!!

Ergo, sebevědomí může člověku narůst i BEZ faktického zaštítění konkrétními výsledky (když mu někdo dostatečně maže med kolem huby). Nemůže mu ale narůst bez toho, aby ho někdo (aspoň zpočátku) oceňoval, ani kdyby přenesl celou skálu holýma rukama.

Neboli:

NAPŘED musíte zažívat, že vás někdo oceňuje (i když přenesete jen kamínek). A teprve POTOM se dokážete sami motivovat, něco vykonat, připustit toho kvality a prožívat uspokojení, že jste to realizovali.

Pokud bude ocenění na začátku řetězce chybět (jakože výrazně chybět), je možné se donutit něco vykonat, ale jen obtížně nastane stav sebeocenění a uspokojení (nebo bude trvat velmi krátce). Motivace v tomto případě bude slabá, vnější, a nebude prožívaná pozitivně.

To je naprosto KLÍČOVÝ objev pro můj další vývoj rodičovského přístupu k našim dětem.

Protože mi to dává odpověď na to, zda rodiče (my) mají říkat dětem, co je SPRÁVNÉ a co ŠPATNÉ (ano) a nebo je mají nechat, aby si na to přišly samy (ne).

A zda je mají chválit (ano) a nebo je mají nechat bez komentáře, aby si samy přišly na to, co je vnitřně baví (ano, později).

Jak chválit - si probereme jindy. Na téma motivace a hodnocení dětí (potažmo vývoj jejich sebehodnocení) napíšu separátní příspěvek, protože to je zcela zásadní a svět na mé objevy jistě čeká.

Máte dojem, že jsem to objasnila dostatečně a už přesně víte, čeho se epizoda Sebevědomí bude týkat? Nebo že bych přidala ještě pár stran textu...?

;-)

Díky,

Š.