Co to s tou Nevýchovou je?

Přátelé,

Jakmile jsem si řekla, že tu Nevýchovu prostě vyzkouším, vyvolalo to ve mně husté dilema. Měla bych se nejspíš nastavit tak, že do toho prostě jdu. Měla bych se otevřít. Nechat se vést, spolupracovat s lektorkou a prostě vůbec chovat se v souladu s kurzem.

Ale mě to nejde.

A to už u mně něco znamená.

Já jsem normálně strašně otevřený člověk. Inspiruju se všude. Zkouším si věci, které jsem odpozorovala u druhých. Snadno se do něčeho "zapálím" a pak jsem nadšená. V ten moment mívám spíše problém, že nevidím určité záporné stránky, které druzí, nezaujatí (pěkné slovo, výstižné), vidí hned. Nedokážu pak věc, do niž jsem se "zbláznila", racionálně odmítnout (i když bych někdy měla). Prostě, jsem přijímač. Dokud mám svobodu rozhodnutí.

Pokusím se vám popsat, s čím bojuju v jednotlivých týdnech, co Nevýchovu zkouším.

Momentálně bojuju se svým přesvědčením.

Co totiž přineslo video prvního týdne?

Rozdělilo rodiče podle stylů chování. Rozdělení je naprosto schématické, na tři tábory (představte si je úplně vlevo, úplně vpravo a zlatou střední cestu). Vím, že pro názornost výuky je to vymyšlené geniálně. Výborně se to totiž pamatuje.

Ale je to tááák nepřesné.

Nevýchova je "nad věcí" a dělá, že o tom ví. Že SAMOZŘEJMĚ žádný rodič není výlučně jeden nebo druhý typ. To dá rozum. Jenže pak s těmi schématy pracuje dál.

A když vám je omílá, začnete je vidět.

Mozek vyhledává.

Najednou hned vidím na svém muži VŠECHNY nežádoucí (a nezlaté, nestřední) reakce. A (neboj, miláčku ;-) samozřejmě je vidím i na sobě. Tady a tady (a tady) jsme zareagovali úplně špatně a zablokovali jsme komunikaci.

Dítě jsme přivedli do slepé uličky a ono mu NEZBYLO nic jiného, než aby reagovalo tak, jak by rodiče rádi, aby dítě nereagovalo (vzdorem, křikem, zašprajcováním se nebo ignorací našeho požadavku).

Začínám se cítit provinile, neschopně a hrozně.

Jakože ubíjíme naše děti komunikačními stopkami! Určitě... (vždyť v Nevýchově to povídali a tu reakci jsi dneska přesně použil, táto!).

Jenže.

Dokud jsem neměla před očima pouhé dvě kolonky (a žádoucí třetí vzor, které ho je ovšem na světě nedostatek - naštěstí nám ho kurz zprostředkuje), brala jsem je prostě tak, jak jsou. Jako pestré a proměnlivé lidské reakce. 

Vždyť na to byly ty slavné psychologické experimenty. Které dokázaly, že člověk se pod vlivem okolností může zachovat naprosto JAKKOLIV (bez ohledu na své klidové nastavení, své dlouhodobé přesvědčení a svůj sebeobraz).

Ergo, i každý rodič se může chovat jakkoliv. Jakou podobu si na sebe vezme, závisí od situace (a nepochybně tíhne k určitému stylu, v závislosti na své nátuře a rodinných vzorech, jichž se mu dostalo).

Děti reagují také různě. Jednou na váš křik zkusí tuto reakci, jindy jinou. A rozvíjí je.

Nechci teď tvrdit, že to Nevýchova přehání a žádné potíže mezi rodiči a dětmi nejsou. Šmarjá, máme jich plný obývák! Říkám jen, že to ve mně vyvolává rozpor.

Totiž.

Kdyby se nakrásně povedlo, že rodič se naučí uzavírat s dětmi dohody, v důsledku čehož svůj křik nebo poučování upozadí, nebude tím náhodou dítě také o něco ochuzeno? Snad mě za to neukamenujete, ale podle mě děti také získávají určité zkušenosti skrze pozorování škály jednotlivých reakcí.

Málokterý rodič asi na sebemenší prohřešek reaguje rovnou řevem jako tur, že? Obvykle jeho zlost nějak eskaluje. A toto mohou být důležité signály, na nichž se děti učí rozumět stupnici emocí u druhých.

To máte trochu jako s odřením kolene.

Poprvé to dítě zaskočí a pláče, napůl ze šoku, napůl z překvapení, jak to bolí.

Podruhé, potřetí, podesáté, pláče možná už méně (pokud rodiče adekvátně nepřehnali svou útěchovou reakci). Není to proto (jako by mohla tvrdit Nevýchova), že jeho pocity rodič necitlivě ignoroval, ale naopak proto, že se dítě již naučilo, co ho asi u odření čeká. Že to bolí. A pak to přebolí.

V případě, kdy se rodič zlobí a "ujedou" mu emoce, je možná dítě také nejprve zaskočeno. Ale později si může vyvinout na rodičovský hněv a křik nějakou obranu.

Opět, nechci hájit hulákání pro nic za nic. Ale kdyby se dítě, se kterým by se rodiče vždy parádně domluvili, setkalo ve dvaceti se šéfem, který bude trochu prchlivější, nebylo by vlastně docela praktické, kdyby už mělo na takovou emoční situaci vypěstovánu jistou obranu? Třeba, že si představí, že si zacpalo uši. A nebo že si dalo ruku na srdce a řeklo "nedám". Možná mírná forma konfliktů, nedorozumnění a vzájemného hněvu, nemusí být zase tak na škodu. Trvám na tom, že ale musí být mírná a měla by (v rodině) vždy zase dobře dopadnout. To je také pozorování. Že rodič se rozlobil a pak se uklidnil (a omluvil). Nebo tomu druhému jeho úlety, chyby (a nemožné vlastnosti) zase odpustil.

Další věc, co mi na Nevýchově vadí, že se doprošuje.

Obvykle jsem snadno inspirována někým, kdo dělá věci tak, jak jim věří. Jde si svou cestou a má jasno. I když později zjistím, že ta jeho cesta nebyla pro mě ideální, považuji obvykle za velmi přínosné, že jsem si po ní zkusila jít chvíli s ním.

Ale ta Katka sklouzává ve videu k tomu, že říká "pojďte teďka odhodit své námitky, že to nejde, a pojďte se tomu otevřít". Opakovaně.

Chápete?

Táhne vás na svou cestu.

Říká tím vlastně: musím vám ukázat, jak úžasný vzor pro vás jsme.

Nebojte se, to fakt funguje! Pojďme, nehledejte už výmluvy (no to neříká doslovně, já to jen tak vnímám), pojď se schválně kouknout, jak skvělá cesta to je! Fakt. Vždyť jsi přece hledal jinou než po které jdeš. Já Ti garantuju, že až uvidíš tu moji, tak mi dáš za pravdu. Minimálně to musíš zkusit. Hele, kolik lidí po ní jde. Tak pojďme. Stačí se tomu otevřít. Fakt ale.

A co je přirozená reakce, když vás někdo začne někam táhnout? Couvnu.

Ona působí, jakoby v tom videu chtěla přesvědčit všechny odpůrce, s nimiž se kdy setkala. Aby to pochopili. Že se pletou. A ujistila je (dopředu), že to fakt funguje. Vždyť ona to vyzkoušela. Už to zkouší řadu let. A je to úžasné, že jsme se pro to rozhodli, to budeme vidět tu úlevu a ty výsledky!

Ale hlavně nesmíme zvlčit a musíme opravdu poctivě dělat ty úkoly a poslouchat nahrávky...

Trochu mám obavy, jestli to není jen další úžasná "dieta"...

Vidím to, protože to dělám podobně, když objevím něco, z čeho jsem nadšená, a přitom očekávám střet s okolím, které je ostražité a má sklony něco šmahem zavrhnout. A tak předem argumentuju PRO. Ale výsledkem někdy bývá jen ještě větší nedůvěra.

Prostě se nezapře pedagog v ní.

Je nadšená, o to nic. Ehm, jenže jak praví klasik, obávám se, aby po fázi očekávání nenásledovala fáze zklamání. Motivovat někoho, aby měl sám chuť na všechny dostupné cvičné situace, se dá možná i jinak. Není třeba přemlouvat, "dělejte úkoly, protože jedině tak si odnesete nejvíc". Co si kdo odnese, je přece čistě na něm, ne? Třeba si všichni nechtějí odnést NEJVÍC. Třeba by jim stačil jenom malinký podnět.

No a pak ty její konce!

Mluví a mluví a vysvětluje a vysvětluje. Pětkrát totéž, zas a znova. Prostor vám nedá k zamyšlení, musím video co chvíli zastavovat (né pro kvanta poznatků, ale abych si vydechla).

Ona mluví přesně jako já píšu! No to je děs. Jenže, u mých předlouhých příspěvků se aspoň můžete zastavit a přečíst si to souvětí ještě jednou.

No, zkrátka.

Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit jako inspiraci.

Ale fakt nevím, jestli se mi povede se do toho položit s opravdovým nadšením. Jestli "uvěřím".

Dám vám zase vědět, jak to postupuje.

Díky,

Š.