21 týdnů / Výpomoc (epizoda 5.)

Přátelé,

Tento bod mojí iniciativy mi nyní připadá poněkud nadbytečný.

Ale pro úplnost ho zde uvedu.

Ano, jsem stále na mateřské, přes den se věnuju dětem a nemám služku. Ale momentálně si nepřipadám, že je na mě toho nepořádku moc. Mívám takové dny, ale teď to zrovna jde.

Došla jsem ke zjištění, že situace v domácnosti je úměrná několika faktorům: 

- v jaké fázi svého vývoje jsou děti

- jaké nároky rodina má

- kolik věcí domácnost obsahuje

1) Když jsou děti celkem soběstačné, hrají si samostatně plus mínus v klidu, mám čas zabývat se úklidem bytu. Dokonce se mi občas povede vyřešit některé staré resty - krabice "hala bala" smetených věcí.

Toto se NEDÁ udělat, když máte miminko, které kojíte co hodinu a nebo batole, které leze (pokud ho nemáte zavřené v ohrádce). Dítko ve fázi vzdoru také není ideálním společníkem, co se jakékoliv vážně míněné práce týče. Minimálně se to nedá provádět, pokud chcete, aby si vás dítě pamatovalo jinak než jako stále ponořenou s rukama ve dřezu. (Naše si mě pamatují jako stále s očima připnutou k bloggeru, což jak jistě uznáte, je MNOHEM lepší ;-)

2) Nároky - během života s dětmi - je vhodné snížit. Estetickou funkci bytu upozadit. Ano, vedeme děti k tomu, aby si byly schopné uklidit (rozumějte nacpat) své oblečení do svého šuplíku. A než vytáhnou další hru, aby tu předchozí zamaskovaly. Ale někdy je přednější mít chvíli klid a tu horu hraček prostě eliminovat až večer.

Čili, dokud se daří, aby měly v čem chodit (vyprané oblečení), co jíst (uvařeno) a bylo jakž takž, kam šlápnout, vše ostatní (prach, okna, komínky ve skříních nebo dekorace) je nadstavba.

3) Úklid jde mnohem (MNOHEM) těžší, když máte moc věcí, málo úložných prostor a obecně nedostatek systému. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že přebytek věcí, které nemají jednoznačné zatřídění, je daleko větší komplikace než ten chybějící nábytek. V dětství u nás doma převládal názor, že nemáme, KAM všechny ty věci ULOŽIT. Ne, přátelé, to tak nebylo. Neměli jsme, kam uložit VŠECHNY ty VĚCI.

Jestliže u rodiných financí platí, že "problém je vždy na VÝDAJOVÉ straně" *, tak v případě úklidu je to spíše na straně PŘÍJMOVÉ. Omezit příjem věci je mnohem lepší prevence než se jich pak (při mé ekologické nátuře) snažit zbavit.

Aneb, jednoduché pravidlo "týpí". V prázdném bytě nemůže nepořádek vzniknout. 

Upraveno pro materialistickou společnost: nová věc smí domů pouze, pokud má předem vytvořené místo (tedy je zatříděna v systému a nějaká věc ze stejné kategorie nejprve naši domácnost opustila). Ideálně, když už jí půl roku postrádáme (například vysavač).

Když dodržuji toto pravidlo, doma se uklízí skoro samo (i za přítomnosti dětí v občasném průniku s obdobím vzdoru). A vlastně na to nepotřebuji žádnou pomocnou sílu.

Nicméně, tato ve skrze pozitivní událost nám vznikla jednak z nutnosti, až po stěhování sem, když jsme nemohli převézt úplně všechno a druhak právě až když děti trošku poporostly.

Pravidlo číslo dvě - čím je člověk starší, tím by se měl stěhovat do stále menších nemovitostí, aby ho to přimělo vždy zredukovat všechny věci, které mu v předchozím období již posloužily.

Smutnou skutečností je to, že loučit se se starými věcmi vyvolává vzpomínky. A ty brání některé nepotřebnosti vyhodit. Proto existuje pravidlo tři (jak věci třídit):

Je to hezké nebo užitečné? Pokud ne, musí to pryč. Tam patří například veškeré zápisky ze školy (ne, opravdu to nevyužijete, až budou děti v tom věku - využijete pouze mozek, pokud vám nějaký ještě zbyde).

Pokud toto pravidlo nepostačuje a člověk u sebe zpozoruje sklon posuzovat jako "užitečné" vše, co by se "mohlo jednou hodit", platí pravidlo prostorové. Omezit užitečné (leč momentálně nepoužívané) věci do jednoho úložného boxu (v malém bytě) nebo jedné skříně (má-li člověk prostorový luxus). A pravidelně provádět revize (hodilo se mi něco z toho za poslední rok?).

Mám ještě potřebu vyjádřit se k pomoci v domácnosti. Asi jsme se již jako generace myšlenkově posunuli. Nejsem zjevně jediná, pro koho by "slečna na úklid" nebo firma na jarní umytí oken (i když ani jedno jsme zatím nezkusili realizovat) nebyla synonymem vlastní neschopnosti. Svou hodnotu neodvíjíme od stupně zářivosti bytu.

Kdysi mi připadalo naprosto absurdní, když moje mamka líčila babičce, jak jsem dobrá, když (se dvěma dětmi!) vařím denně a peču obden... Ano, zatím se mi nepodařilo dosáhnout stavu, že bych nemusela jíst několik dní po sobě (a ani o to neusiluju) a je pravda, že bylo období, kdy jsem byla hodně mlsná. Pečení doma mi pořád přišlo lacinější a o chlup přehlednější než kupované laskominy. Nicméně nejsem na svou rozmlsanost extra hrdá a rozhodně to není součástí mé sebeprezentace. Ani byt jako klícka (který nemáme).

Čili, až zde jednou půjdu do práce, jsem přesvědčená, že si takovou pomocnici zařídím.

Náklady na au-pair v Německu činí kolem 300€ měsíčně za kapesné. Jinak byt a strava. Takže to připadá do úvahy jen v bytech s jedním pokojíčkem navíc (ten my zatím nemáme, ale, co není, může časem být, zvlášť když by se na to člověk zaměřil).

Suma sumárum, ohledně výpomoci doma mě v následujících 21 týdnech nic nečeká. A můžeme směle postoupit k dalším bodům.

* problém na výdajové straně financí znamená zhruba tolik, že člověk někdy skuhrá, že má malý příjem (to máme všichni) a přitom utrácí za nesmysly a snaží se udržet svou životní úroveň, na kterou ovšem nemá, a pořizuje si statky, které kdyby si nepořídil, tak by mu rozpočet najednou vycházel. Je to problém částečně každého osobní, ale částečně se to dá svalit na promyšlené marketingové tahy nadnárodních korporací (a celého toho fuj komerčního světa, který má za následek, že dnes každý z nás nemusí chovat prase, slepice a dřít na poli, ale pro jídlo si dojdeme do nejbližšího supermarketu, kde nad ním ještě moderně ohrnujeme nos).

Toliko mé velikonočně - postní poselství.

Díky fíky,

Š.