21 týdnů / Odvaha (epizoda 3.)

Přátelé,

Když jsme si tak hezky teoreticky rozebrali, jaký je původ a účel strachu, vrátím se opět do seriálu 21 týdnů.

Už jsem vám popisovala, jaký mám vztah k chroustům.

Ovšem to není momentálně zrovna to, co by mi komplikovalo život tady.

Co mi ho trochu komplikuje, je moje malá dušička (s bujnou fantazií Amélie z Montmartru), která mě křečovitě drží, když mám čelit nějaké neznámé situaci:

Jít do obchodu, kde jsem nikdy nebyla.

Někoho se na něco (německy) zeptat.

Telefonovat na úřad.

Objednat se/děti/muže k doktorovi.

Začít mluvit s člověkem, se kterým jsem nikdy (kromě pozdravu) nemluvila.

Přesto, že mi tyto záležitosti přivolávají žaludeční neurózu, musím se hlasitě pochválit, protože jsem v nich díky pobytu zde udělala velký pokrok (a tak běžným smrtelníkům nejspíš vůbec nepřipadám vyplašená a nenapadlo by je, že se chystám vzít v příští minutě do zaječích):

Obvykle již nechodím kolem obchodů třikrát sem a tam, ale jdu tam hned napodruhé, což může vypadat, že jsem ten obchod "jen" přešla (někdy se dokonce z hluboka nadechnu a jdu hned).

Zvládnu obvolat pět zubních ordinací, když mého muže bolí zuby, všem popsat, co mu je a zařídit termín ošetření do druhého dne (i přes obvyklé čekací doby 1-3 týdny). Telefonista nevidí, že jsem měla úvodní proslov napsaný na papírku, a druhý telefonista neví, že s jistou samozřejmostí používám slovní obraty, které jsem před minutou odposlechla od prvního telefonisty.

Dokážu se optat čtyř "maminek" na hřišti / ve školce, zda v okolí neznají nějakého daňového poradce. V okamžiku, kdy s nimi mluvím, není již patrné, že jsem se na to týden psychicky připravovala a vizualizovala si daný rozhovor, abych věděla, do čeho jdu.

Jsem schopná zavolat na úřad, do telekomunikační společnosti nebo správci domu, a vyřešit akutní případy (špatně přidělené daňové číslo, zapomenuté heslo do telefonní samoobsluhy, nefungující domácí telefon), zvláště pokud je to již nutně potřeba.

Nutno konstatovat, že někdy je dobré, když člověk prostě "MUSÍ" NĚCO UDĚLAT hned a NEMÁ ČAS NA ROZHODOVÁNÍ (a odhodlávání).

Když to totiž "nehoří", vždycky preferuji email (a ten sepisuji a přepisuji několik dní). Je to nepraktické a vadí mi to, ale (zatím) nepatřím k lidem, kteří všechny povinnosti řeší včas, s předstihem a obratem ruky (jako můj muž), aby se zbytečně nedostávali do stresu. Já se do stresu dostávám pravidelně, protože mám dojem, že život přede mě stále staví nějaké precedenty, v nichž ještě nejsem zběhlá.

Ale - iniciativu 21 týdnů jsem si vymyslela právě proto, abych změnila způsob prožívání z "děje se mi... a nevím si s tím rady" na "potřebuju, chci a proto udělám..."

Během následujících týdnů tedy budu hledat Odvahu (jako Malý tygřík), abych se postupně ještě více "zvykla" na rutinní záležitosti a tolik jsem se před nimi neklepala :-)

Je absurdní, že to řeším ještě ve třiceti, ale tak to je. Plašmuška je momentálně nedostupný. Musím si pomoct i bez něj.

Jaké nápady mi prakticky mohou posloužit?

- psát si lístečky, kdy se mi podařilo překonat strach; ty lístečky si dám do obří láhve od okurek a na konci roku si to vždycky přečtu

- nosit červené oblečení (to mi vždy dodávalo energii)

- přidělit si nějakou "roli" (když jsem byla na střední a brigádničila jsem jako pokladní, nedělalo mi žádné potíže mluvit s lidmi - byla jsem totiž důležitým mezičlánkem mezi zákazníkem a "obchodem", proto jsem si dávala záležet, aby odcházeli s dobrou náladou - byla jsem okouzlující, usmívala jsem se a přála jsem jim hezký den ;-) To byl základ toho, že mě lidi začli bavit. A na trhu - myšleno farmářském - se od té doby cítím jako doma).

- být tou "větší" (jednou jsem doprovázela kamarádku na pohovor, konal se v divném domě, ve čtvrtém patře bez výtahu a jí se celou cestu po schodech chtělo utéct; a já (!) jsem byla momentálně tím, kdo "dodává odvahu", přestože kdybych šla na ten pohovor já, utekla bych taky ;-)

- dívat se lidem do očí, když bych se jich chtěla na něco zeptat - nezvyklost delšího přímého pohledu mě snáz přiměje začít mluvit, čímž se to civění vysvětlí (když se dívám někam stranou a ne do očí, rychleji ztratím odvahu a ptaní "si rozmyslím")

To už samo by mohlo být celkem nosné. Ale obávám se, že se to v mém případě stejně neobejde bez obligátního "skočit" a plavat = neboli co nejvíc se těm situacím vystavovat a "otrkávat" se. A za tu "přípravu" předem (v duchu) se nestydět.

Jak se vy "motivujete", abyste své strachy překonali?

Díky,

Š.