Druhé nejlepší řešení

Přátelé,

Někdy toho nejlepšího řešení prostě z různých důvodů nelze dosáhnout.

Stálo by to moc času, moc sil, moc peněz a nebo by se tomu muselo obětovat moc něčeho jiného, co má člověk rád.

Vím, že existují rady, které tvrdí, že člověk MŮŽE získat naprosto cokoliv, pro co se rozhodne. Je to skoro úplná pravda.

Akorát jsou situace, v nichž je dosažení svého cíle a toho, co by člověk chtěl ze všeho nejvíc, prostě tak náročné, že vynaložené úsilí nebo vedlejší nevýhody, které to s sebou automaticky přináší, nestojí člověku za to.

A pro tyto případy jsem objevila osvobozující pravidlo "druhého nejlepšího řešení".

Například:

Kdybych se teď rozhodla, že se chci naučit skvěle bruslit, vyžadovalo by to, abych tomu začala věnovat spoustu dřiny. Musela bych si koupit brusle. Musela bych dát dítě do školky na celý den. Pro druhé dítě bych si zařídila aupair. Pak nějakou slečnu na úklid. Zkrátka musela bych "nahradit" to, co bylo doma dosud v mé kompetenci. Pak bych si našla práci na půl úvazek, která by mi vydělala na to, abych mohla denně odpoledne trénovat. A musela bych věřit tomu, že celá rodina to pochopí a budou za mě šťastní, že se věnuji tomu, co mě táhne nejvíc.

Není, pravda, že by to nebylo možné. MOHLA bych to udělat. Ale nechci. Nestálo by mi to za to.

A teď si vezměte člověka, který by se chtěl naučit bruslit. Neměl by děti a bydlel by v 1+1, který by ho co do úklidu nestál žádnou námahu, rodiče by ho třeba ještě byli schopni dotovat. Ale byl by slepý. Opět by se mohl rozhodnout, že bude bruslit. Ale...

Připadá mi tedy jako "dost dobré", když člověk zůstane nohama na zemi a najde si druhé nejlepší řešení, které do jeho situace pasuje trošku líp. Třeba zkusit trochu bruslit. Koupit si brusle (přijatelné náklady) a jít párkrát na led a užít si, že se ve třiceti pokouší bruslit a moc mu to nejde. 

V té matici (představuji si jí jako pavučinu), kam si nasypete vše, co je pro vás důležité, se s takovým řešením pohybujete trochu víc uprostřed než kdybyste stáli jen na jednom krajním vlákně a všechno ostatní by šlo stranou.

Člověk nedostane přesně to, co by chtěl nebo potřeboval, ale pořád ještě může dostat něco, co řeší jeho potřebu SKORO stejně dobře jako "nejlepší" řešení.

Tak se na to snažím dívat, když stojím před úvahami, čím tady v Německu mohu nahradit to, co bych měla v Čechách, kdybych tam právě byla (a chybí mi tu).

Ano, MOHLA bych říct "a dost, vracíme se". Ale nechci. Nestojí mi to za to.

Nechci tu přestat žít. Chci se v té situaci adaptovat.

Vezměme si to takhle:

Lidé žijí všude na světě. Třeba v oblastech, kde není úplně čistá voda. Je pořád lepší pít špinavou vodu, než žádnou. A co teprve, když v té zemi není voda špinavá, ale je JEN "skoro úplně čistá". Druhá nejlepší.

Je pořád lepší dívat se na život optikou "s tím, co mám, tam, kde jsem, budu se SNAŽIT o to nejlepší, co JDE".

Co vy na to?

Nežijete v životě náhodou také tak?

Š.