O kreativních dětech

Přátelé,

Na základě jedné diskuze pod příspěvkem z Alinčina blogu, kterou momentálně sleduji, a článku, který zčásti přeložila Bára na Šťastném blogu, jsem začla uvažovat, co máme všechno doma nastaveno "jinak" než to mají mí rodiče (respektive co jsem na rozdíl od nich klidně ochotná dětem tolerovat). 

Zjevně se lišíme v přístupu k tomu, jak se mají (a mohou) využívat některé věci a nástroje.

Zda tak, jak byly zamýšleny, a nebo tak, jak si to vymyslíme sami.

Například:

Zda gumový zvon na odpad může sloužit jako pochodeň.

Zda talíř může reprezentovat volant.

Zda se může šplhat po řetězu, na němž je zavěšená houpačka.

Nebo zda děti mohou dělat to, co zatím neumí (třeba stříhat velkýma nůžkama) a nebo to dělat nesmí, dokud to nebudou umět...

Měla bych sklon tento rozpor zobecnit na celou "naší" a "jejich" generaci, proto tuto tezi nejprve podrobíme úvaze.

Tím, kdo pro věci vymýšlí "nové" použití nebo významy, jsou obvykle děti. 

Říká se tomu fantazie. 

Zatímco tím, kdo obvykle dětem sděluje, jak se to MÁ správně používat, jsou tradičně rodiče. 

Říká se tomu suchařina.

Tím se míní období, v němž již člověk poznal a přijal některá "pravidla hry" zvané život ve společnosti.

Předpokládám, že se to obecně netýká jen naší a jejich generace, ale i všech předešlých.

Nezdá se mi pravděpodobné, že by v historii obecně děti pasivně čekaly (a jen se ptaly), "k čemu to je?" a "jak to mám použít?".

Pravděpodobně vždycky byly děti obojího typu. Všechny se v určitém věku ptají "Proč?" 

Ovšem některé z nich se pak spokojí s jedním (konečným) příkladem (třeba, že domino se hraje podle pravidel a jeho cílem je napojit všechny kostičky), který akceptují a dodržují, zatímco druhé se s tím nespokojí.

Těm druhým (kreativním) dětem, co věčně přicházejí na nové způsoby použití nějaké věci, se také někdy říká rebelové (nebo že "zlobí").

To jsou Ti, kdo přišli na to, že z dominových kostek se dá postavit had a pak do něj cvrnknout, aby se sesypal (což by někteří staromilci považovali za zbytečnou ptákovinu, která nemá s původní HROU nic společného :-). 

Někdy se jim ale taky říká inovátoři. A jsou za to slušně placeni. Kromě cvrnkacího hada přinesli světu všechny ty moderní vymoženosti (zvané souhrně pokrok).

Uvažuju nad tím, jestli tyto děti jsou kreativní samy od sebe a realizují svou touhu objevovat svět bez ohledu na to, jestli si to svět přeje. A nebo jim "jen" byl DÁN PROSTOR experimentovat.

Ve zmíněné diskuzi holky řeší, zda je v pořádku, když se dítě rozhodne (bezpečně) použít klouzajdu na pozvolný sestup bosýma nožkama po "nakloněné rovině" a nebo zda se má klouzajda používat výhradně ke klouzání, k čemuž byla navržena. Sestupování obhajují spíše rodiče (tedy moje generace), zatímco výhrady pocházejí spíše z řad prarodičů.

Máte pro to někdo nějaké vysvětlení? Nebo názor?

Proč naše generace často "dovoluje" dětem mnohem větší volnost nakládat s věcmi kreativně a nově, zatímco babičky a dědové to obvykle špatně nesou?
Je to věkem a čeká nás to za pár let taky?
Nebo je to naturelem?

Nechci to generalizovat. Takže disclaimer na místě - samozřejmě jsou rodiny, kde je to opačně. A jsou rodiny, kde jsou všichni konzervativní, v tom se mezigeneračně shodnou a pak se vespolek rozčilují nad ujednocenými rodinami z opačného konce spektra. Jako ve všem, že? Konec disclaimeru.

Z toho (Bárou citovaného) článku/rozhovoru o knize se mi zvláště líbil tento úryvek:

"Cítíme se nejpohodlněji, když jsou věci jisté, ale nejživěji, když nejsou".

Možná jsou děti (narozdíl od nás starších) prostě jen ještě nezkrotitelně živé.

To bychom jim mohli tedy závidět a nebo (lépe) přát.

Co o tom soudíte?

Díky,

Š.