Dostředivá síla zimy

Přátelé,

Je fajn, že již ze země raší sněženky. Ale pro mě ještě jaro nenastalo, pokračuji v medvědím zimním spánku.

Zrovna to vyšlo na dobu po našem příjezdu z Čech.

To vždy vyžaduje týden na aklimatizaci. Než si zase zvyknu mluvit německy. Nebo na to, že jsme tu zase "sami", bez rodiny a blízkých přátel. V Čechách si vždy naplánuju spoustu setkání a návštěv, nasávám lidský kontakt. A tady dojde náhle ke zdánlivé prázdnotě.

Vypadá to na první pohled smutně. Ale není.

Užili jsme si kontaktů, je to vždy příjemné, ale také trochu vyčerpávající.

Proto mám vlastně nesmírně ráda tento "odpočinkový" čas.

Kdysi jsem četla v nějaké knize, že když přijde cizinec do kmene jednoho přírodního národa, poskytnou mu přístřeší v prázdné chatrči a nechají ho tam celý týden bez povšimnutí. Respektive, dají mu vodu, nabídnou mu jídlo, ale nikdo s ním nehovoří. Život ve vesnici běží dál svým tempem. Cizinec má možnost to tempo sledovat, vnímat, ale nesmí do něj zasahovat. Vzájemně si na sebe zvykají. A teprve za pár dní s ním zvolna začnou někteří mluvit a pak ho pozvou blíž a umožní mu, aby se zapojil do rytmu života vesnice.

Tak přesně si připadám, když jsem tady zpátky z Čech.

Jsem uzavřená, nechce se mi ven, potkávat se s lidmi a mluvit s nimi, nejradši bych seděla pod dekou s hrnkem horkého čaje a jen vzpomínala, četla si a čerpala novou energii z inspirativních blogů. A za pár dní bych se ochotně uvelebila s mojí holčičkou někde v koutku ve školce (kdyby mě tam nechali) a dívala se na děti, jak si hrají. Jsem v pozorovacím módu.

Šli jsme s mrňousem na liduprázdné hřiště. Jemu je zatím jedno, že je tam sám. Pohoupe se a sklouzne se stejným nadšením. A já si užívám tichý pohled na stromy v zimě. Dříve mě to děsilo. Holé větve. Přišlo mi k nevydržení to čekání na jaro. Zimu, pomalé tempo a to "zachumlání" jsem vnímala jako nudné zdržování. Nyní mě to zajímá. Jakoby člověk koukal na pevnou "kostru", která drží tvar stromu. Toto melancholické období považuji za krásný přirozený čas k nabírání nových sil.

Navíc, po každém útlumu následuje fáze nového "zážehu". Z každého pociťovaného nedostatku (třeba nedostatku blízkých lidí) vyvěrá snaha ho nějak dosáhnout (nebo ho alespoň něčím kompenzovat). A ta snaha mě vede k novým zkušenostem. Motivuje mě, abych udělala něco, co nemám vyzkoušené a zažité. Trochu mám z toho sice strach, ale když ho překonám, získám za to odměnu v podobě něčeho (nebo někoho) nového v mém životě.

Letos jsem tedy došla ke zjištění, že "zimní dovolená" v klasické podobě - sbalit spoustu věcí, jet na hory, tam trávit celý den venku svištěním z kopce nebo stáním ve frontě a přepravováním se lanovkou - není nic pro mě. Nejpříjemnější na tom bylo, že jsem nemusela týden řešit jídlo a nákupy (jakkoliv jindy ráda vařím, i od toho je fajn si občas odpočinout). Ale vlastně by bylo pro mě lepší, kdybych si na týden objednala "dovážku obědů" domů a mohla v klidu medvědit.

Absolvovali jsme ji sice, ale rozhodli jsme se, že letos a napřesrok nás to neláká zopakovat (minimálně mě ne). Nejsme s mužem lyžaři a nijak tím netrpíme. Snad nám tedy děti nebudou mít později za zlé, že jsme nebyli ambiciózní a tuto kratochvíli jim nezprostředkovali.

Jak vy vnímáte zimu?

Díky,

Š.