Co mě naučily děti (část 1.)

Přátelé,

Dnes to bude o rodičovské sebereflexi.

Množí se totiž články (respektive google mi je fikaně předkládá) o chybách různých výchovných stylů.

Tak si to projdeme, co jsme napáchali.

K tomu se výtečně hodí tento článek. Doporučuji všem rodičům, kteří mají o sobě občas pochybnosti.

Ale teď seriózně.

Jak jsem "vedla" výchovu napoprvé a z čeho jsem už napodruhé "vyrostla"?

1) plíny

- Sýkorka měla látkové a k tomu jsme praktikovali BKM (zní to jako nějaká záhadná úchylka, v praxi to ale jen znamená, že jsme s sebou všude vláčeli kyblíček a při přebalování jsme jí dali prostě vyčůrat - čili vlastně je to záhadná úchylka :-), akorát má oporu v tradici celého širého "rozvojového", tedy ještě trochu přirozeného světa). 

V návaznosti na to (neříkám, že v důsledku) si naše dítě dokázalo říct, že se jí chce, již od 13 měsíců spolehlivě, a v 1,5 roce byla bez plen. 

To je všechno moc hezké, ale vyžádalo si to ukrutné množství času, pozornosti a energie.

S druhým dítětem (a přesunem do Německa) jsem dozrála k tomu, že holt budu ne-eko a nevnímavá vůči signálům mého dítěte, ale zato budu stále zde a nikoliv v blázinci. A máme papírové pleny. Dítěti se blíží 2 roky a již také chodí na nočník, protože to vidí u starší. S plenami hodlám zatočit do léta. Ale lámat přes koleno to nebudu, jen že mi teď zrovna přijde, že je k tomu mrňous celkem ochotnej a ještě ho nepřepadnul vzdor tak moc.

2) dudlík

- neměli jsme (ani u jednoho).

U prvního dítěte jsem to strašně odsuzovala jako šidítko za mámu, která není ochotná reagovat na dětské potřeby.

U druhého už jsem nebyla tak striktní. Sice jsme ho stále neměli, ale zpětně si myslím, že by nám docela pomohl. Rozhodně už bych si nedovolila dívat se kvůli dudlíku na někoho skrz prsty.

Tvrdila jsem si, že naše Sýkorka je tak ukecaná mimo jiné i proto, že jí nikdy nikdo neucpával pusu (doslova i obrazně). Můj taťka to ovšem považuje současně za nevýhodu a jeho pohled jsem uznala, takže se jí teď, když je trošku starší, snažíme naučit, že jsou chvíle, kdy mluví i někdo další...

3) mikroklima

- když jsme žili v Čechách, měli jsme v baráku příjemných (max.) 21 stupňů. Na noc ovšem ne tak příjemných 17-18.

Rodiče nám za to vždy spílali a přisuzovali tomu naše opakované nachlazení. Nelámali jsme si s tím hlavu, protože oni byli nachlazení také, přestože mají v bytě stálých 26 (fuj!). Byli jsme přesvědčení, že kdy jindy má to otužování začít, když né v dětství.

Ovšem přátelé, již jsem dospěla a dokážu připustit omyl.

Můj muž by s tím možná nesouhlasil i nadále, ale já jsem naznala, že když přinesete novorozeně v lednu z porodnice vyhřáté na 30, do baráku, v němž je 20, tak se prostě nemůžete divit, že dostane okamžitě rýmu jako hrom. A ač jinak z rýmy nevyšiluju, zkušenost s odsáváním rýmy takového tvorečka (a vzpomínka na děs v jejích očích z toho šíleného zvuku vysavače) mi napodruhé dala jasný vykřičník do hlavy.

Navíc zdejší německý přístup (který také popisovala Sedmikráska) "neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečené dítě" mě z mých otužovatelských sklonů vyléčila.

Druhé dítě oblékám teple a "jako cibule", aby se z něj daly raději vrstvy sundavat, než aby nebylo, co přidat. Přece jen, seveřani nejsme, určitou zhýčkanost v sobě máme, nemusíme si ji ale připomínat co měsíční rýmou.

Z téhož důvodu spí dítě ve spacáku, dokud nebude umět samo v noci poznat, že se má přikrýt (regulérně, naše starší to zvládla až ve 3,5 letech).

4) jídlo

- s naší prvorozenou jsem byla klasická úzkostná a nejistá matka, bála jsem se, že tomu křehkému stvoření nějak ublížím, když ho nebudu krmit tím nejzdravějším, co existuje. Protože jsem ale zároveň nevěděla, co to je (kromě kojení, což jsem praktikovala do dvou let), kupovala jsem skleničkové příkrmy v bio kvalitě, dodržovala bezpečnostní odstupy při zavádění jednotlivých potravin a snažila se, aby rizikové potraviny dostala co nejpozději "až jí dozraje imunitní systém" (rybu ani med bych před rokem věku nepodala, do dvou let neznala absolutně žádné průmyslové sladkosti s výjimkou zmrzliny, protože tu si já nedokážu odepřít).
No vážně. Není to děs?

Zvláštní na tom je, že než jsem měla děti, byla jsem přesvědčená, že jestli nechci z něčeho dělat téma, je to jídlo (já sama jsem totiž byla vzorný jedlík a spáč, inu labrador, ale o tom jindy :-). A nakonec to s prvním dítětem bylo téma největší ze všech, asi protože jsem chtěla za každou cenu docílit, aby malá byla také úplně v pohodě s jídlem. Ale byla jsem z toho tak neurotická, až to ona vycítila. Není to vlastně vůbec paradoxní, je to naprosto logické :-)).

S druhým dítětem jsem se uklidnila. Došla jsem k tomu, že imunitní systém zraje také tím, že nabývá zkušeností (jako já v mateřství). A také, že stres okolo jídla je mnohem horší než občasné sousto "nezdravého" jídla. Skleničky jsem nekupovala (pokud se to nehodilo z praktických důvodů), pančto stojí spoustu peněz, ale vařila jsem. Zase ale né výlučně pro mrňouse, odebrala jsem mu vždy porci během přípravy našeho (méně slanou). Tak jsem pak nebyla zklamaná, když něco nesnědl.

Teď mu v tomto ohledu věřím (ano, přátelé, i když jsou mu necelé dva roky). Když nechce maso, věřím, že má nějaký důvod. Když řekne "hotovo", věřím, že sám pozná, že má "dost". Vím, že existují přístupy, že "dítě neví, že musí jíst živiny, a když se mu nechá na výběr, tak se bude cpát sladkostma". Ale u nás nemá na výběr sladkosti. Nemá vůbec na výběr ohledně jídla. Dostává to, co mu předložím (tedy to, co vařím), ale může sám určit, kolik toho sní. Obavy typu "nebudeme vyhazovat jídlo, protože děti v africe mají hlad" u nás prostě nefrčí. S matkou labradorem žádné jídlo nezbyde... ;-)

A jelikož se mi výčet natáhnul, ale zdaleka jsem ho nevyčerpala, druhou část najdete zde.

Díky,

Š.