Růžové brýle

Přátelé,

Je potřeba si sundat růžové brýle a začít na sebe hledět zpříma do zrcadla.

Píši zde o svých touhách (Adoptuj babičku a Mámy mámám, nemluvě o dalších, které jsem ještě ani nestačila vložit).

Touhách po nějakém iluzorním světě, plném ohleduplných altruistů, kteří touží konat pro druhé dobro a nic než dobro. A já, že jim dám konečně příležitost se realizovat.

Toužím po síti hodných a vstřícných lidí, kteří zatím jen (jako já) tiše "trpí doma" a čekají, až je na té síti objeví princ na bílém koni a zachrání je před jejich samotou a zbabělostí.

Dělám si iluze, že takovou síť založím, stanu se tím princem (no, přeneseně, že?) a hrdinsky vysvobodím jiné osamělé matky a babičky z jejich zakletí v šípkovém království.

Přátelé, je na čase, vzpamatovat se z těch pohádek a rozhlédnout se kolem sebe. Nevidím tu žádné další osamělé pasivně čekající stvoření.

Po takové síti by možná vůbec nebyla poptávka.

A nebo by množství lidí, kterým by mé vymyšlené systémy pomohly, byly tak mizivé, že by to vůbec nestálo za všechnu tu námahu s budováním sítě.

Nejsem zdaleka žádný zachránce. Naopak, ta zakletá princezna jsem v tomto příběhu já. Ale zaklela jsem se sama. A v království mě nedrží trnité keře, ale můj vlastní strach.

Třeba by pomohlo, kdybych se ho pokusila překročit. A najednou bych uviděla, že svět tam venku není růžový, ale je úplně normální. Tak jako jsem prozřela, když jsem k nám domů pozvala tu kamarádku naší Sýkorky ze školky. Na základě jedné návštěvy se jim nerozvinul báječný vztah. Ani mě s její maminkou. Prostě u nás jen bylo jedno dítě jednou doma. Ve školce si dál spolu občas hrají a občas vůbec. A my se s tou maminkou občas pozdravíme.

Možná, že by ta nalezená adoptovaná babička, byla prostě jen normální ženská. Vděčně by neseděla u našeho stolu a neusrkávala kafe, jakoby to bylo její první v životě. Ale chvilku by se snažila udržovat společenskou konverzaci a pak by nám prostě došla řeč.

Přátelé, je potřeba si natvrdo přiznat, že mluvím německy hrozně. Je mi záhadou, že lidé jsou tady tak vstřícní a ze všech sil se snaží pochopit, co jim chci sdělit. Jsem jim za to vděčná. Ale upřímně, na kamarádství to prostě nestačí. A mám obavy, zda to bude stačit na to, abych se šla ucházet o nějakou normální práci.

Takže, jak jinak, za mými vzletnými idejemi je normální strach.

Bojím se, že mi v práci nebudou rozumět. A nebo mi mé nabyté znalosti v češtině (prakticky zcela zapomenuté za dobu mateřské) budou k ničemu. Bojím se taky toho, co se říká, že se tady v zaměstnání hledí na to, co člověk vystudoval. A že je těžké, začít v nějakém jiném oboru. A proto mě nepřijmou tam, kam časem třeba budu chtít. A já budu odmítnutá, chudá a odkázaná na manžela. A nebo budu muset dělat nějakou podřadnou práci jako naplavenina z východu...

Abych se předem vyhnula tomuto zklamání, tak se uzavírám ve své ulitě a tvrdím si, že vlastně vůbec nechci zpět do toho bezohledného komerčního světa (fuj!) a představuju si, že vytvořím nějaký lepší (mírumilovnější) systém, ve kterém uspěju.

Akorát že, jsem se zapomněla dívat na svět. A věřit, že je úplně normální. Obsahuje normální lidi. I ty schopné a vnímavé, kteří i přes mou otřesnou němčinu a mou dlouhou pracovní pauzu rozpoznají mé schopnosti a dovednosti a řeknou si, že to se mnou klidně zkusí, protože vypadám docela pozitivně naladěná (obvykle opravdu jsem) a budu se jim hodit do kolektivu.

Také se prostě jen bojím, že tu budu "na všechno sama". Bez pomocné ruky, která vezme mé děti do školky, až mi bude blbě a nejradši bych lehla. Bez dospělých reakcí, kamarádky, která člověka "pošťouchne", obklopená jen dětmi od rána do večera.

Proto pouze zobecňuju ve svých příspěvcích to, co mě "pálí" v mé osobní situaci a z níž se zatím nedokážu uspokojivě vymotat. A řečmi o tom, jaký krásný svět bych chtěla vytvořit, se jen snažím nalézt řešení pro sebe samu.

Abych měla tak "akorát" kontaktů s lidmi. 

Abych měla někoho blízkého po ruce. 

Abych dostala zajímavé podněty a náplň práce.

Abych mohla něco vytvářet a získala za to trochu uznání.

Základní lidské potřeby.

Musím vykoumat, jak to udělám.

Vypadá to, že bez němčiny to ale prostě nepůjde (i když můj muž by s klidem tvrdil něco jiného :-).

Díky, že mi nastavujete to zrcadlo, abych své brýle uviděla.

Š.