Jak reagují rodiče uprostřed rutiny

Přátelé,

Sleduji tu zajímavý jev. Tentokrár nevypovídá nic o Němcích, protože myslím, že v Čechách by se dal vypozorovat taky.

Když jdu ráno s naší Sýkorkou do školky, tak tam vždycky nejméně čtvrthodiny sedím a dívám se. U nás to totiž funguje tak, že do půl deváté se děti můžou pohybovat kdekoliv "v hale", kam je vidět i ze šatničky. A nejpozději v půl naklušou děti z haly do svých třídiček a začíná jim "den" (spousta z nich se už ale dobrovolně věnuje nějaké aktivitě ve třídě i před půl, protože tam mají větší výběr než v té hale). 

Během této doby dorazí všechny děti. A já jsem začala "studovat", jak se liší projevy jejich rodičů každý den.

Vypozorovala jsem překvapivý úkaz:

Neliší se skoro vůbec. 

Každý rodič v této rutinní situaci reaguje skoro pořád skoro stejně.

Například: jeden tatínek každý den přichází se synem a ještě než vůbec vkročí do šatny, už říká: "honem, musím už do práce".

Jiná maminka vždycky komanduje dceru: "Svlíct. Bundu. Boty. Sama."

Další sedí se svým synkem bez řečí na klíně až do půl.

Jiná dítě vždy polechtá a odchází se slovy "užij si to".

Malé rodinné rituálky.

Některé rodiče nastavili naprosto vědomě, jiné se "zkonstruovaly" nevědomky. Ale jsou tam.

Když jsem se zahloubala do literatury, zjistila jsem, že to je reflexivní chování. 

Reflex vzniká za účelem zrychlení reakce a snížení energetické náročnosti. Reflexy jsou nesmírně přínosné. Díky nim můžeme udělat jakoukoliv akci mnohem rychleji a bez přemýšlení.

Názorně je to vidět, když se něco nového učíme (třeba řídit). Kolik úsilí nás to ponejprv stojí. Ale čím víc opakování, tím víckrát se dráhy v mozku propojí a reflex je tu.

Jenže to má i druhou stranu mince. Reflexy se neptají, zda je chceme dovolit nebo ne. Vytvářejí se na základě opakování. Když tedy provádíme rutinní činnosti, mozek si je ukládá a prohlubuje.

Člověk jedná automaticky, aniž by o tom přemýšlel, šetří energii.

Ale pak si třeba najednou uvědomí, že to neprobíhá, jak by si představoval. Ovšem změnit reflex není jen tak. Jde to jedině plně vědomým nácvikem náhradního průběhu situace.

Domácí příklad:

Chůze po schodech. Když už se náš mrňous stal příliš těžkým, abych ho stále vláčela v náručí do druhého patra, řekla jsem si, že ho budu motivovat, aby chodil sám. Nadšeným hlasem jsem mu řekla, že může "ťapat". Jenže náš mrňous vytváří reflexy enormně rychle. Deset schodů šel sám a pak se zašprajcoval. Sedla jsem si tedy o dalších 10 výše, že na něj počkám. Ale on to již od druhého dne vyžadoval. Když mě to po týdnu přestalo bavit, sednout si pětkrát než dojdeme nahoru, chtěla jsem to upravit, že budu čekat ve stoje. Ale následovaly stížnosti a mrňous jít odmítal.

Nejsem z kamene, vím, že se nestane nic, když ho poponesu, maximáně se nácvik trochu protáhne.

Ale zase úplný návrat do starých zvyklostí už bych také nerada.

Při vědomí příkladů z knihy Malý tyran (jakkoliv má náš mrňous do něj opravdu daleko), jsem si řekla, že nevyhovující rituály prostě dodržovat nebudu. A tak denně zkouším nový fígl, jak docílit, aby šel mrňous sám po schodech a přitom ani nehulákal na celý dům, ani mě nenutil dělat stále tytéž doprovodné robotické úkony. Až najdu přijatelný způsob, mileráda ho proměnim v reflex, ale upřímně doufám, že se mezitím vytvoří sám jen z té chůze a ne "divadýlka" kolem.

Jakých reflexů jste si vědomi vy?

Š.