Čím bych chtěla být?

Přátelé,

tentokrát z jiného soudku.

Zamýšlela jsem se, jestli bych si nemohla vytvořit pracovní místo přesně na míru.

Založila bych firmu. Vůbec by nezáleželo na tom, co by měla za náplň.

Já bych tam dělala personalistku, což by znamenalo, že bych pročítala blogy a vybírala z nich zajímavé a talentované, skvělé, tvůrčí a zábavné lidi. Je jich tam plno. Všechny, které už znám, bych do ní přetáhla. Nedělali by vůbec nic specializovaného. Pouze kombinaci všeho, co je dělá jimi. Tak dlouho, dokud by je to bavilo.

Zároveň bych v té firmě dělala ředitelku. Takže bych jako personalistka nemusela vybírat nudné lidi jen proto, že mi to někdo shora nařídil (a tvrdil, že jsou taky potřeba :-).

Práce by byla 100% flexibilní. Každý by do ní přišel ráno tak, aby neměl stres ze vstávání za tmy, z toho, zda stihne odvést děti do školy a nebo z dopravní špičky. Zaměstnanci by měli pracovní místo podle svých potřeb (někdo je tvůrčí v hlubokém ušáku a někdo na lavici). Musela bych to tedy nějak domluvit s kontrolou z bezpečnosti práce (na to se tady strašně hraje), ale když by viděli, že toho u nás moc na práci není, třeba by přimhouřili oko...

Zaměstnance bych hodnotila za to, zda mají vyvážený poměr práce a odpočinku. Kdo by neměl dost odpočinku, relaxace, tomu bych strhla odměny. Jo, dřít až do úmoru, to umí kdekdo. A ostatní mu pak mají platit nemocenskou, až se z toho časem začne hroutit? Tak to ani omylem. Pěkně prevence. Zákaz kafe a dalších stimulantů (povolené jedno na chuť). Kdo je unavený, ať si kouká odpočinout. Na koho něco leze, šup do postele a za pár dní připojit přes videokonferenci, aby ho dobrá nálada na pracovišti doléčila. 

Matky by měly s sebou děti, pokud by je chtěly. Nebo by si je mohly střídavě pohlídat.

Psi by měli povolen vstup do práce. Samozřejmě by se chovali ukázněně, páč jinak by majitelům ostuda nedovolila je příště přivést znovu.

Byla by psina.

Měli bysme tvůrčí porady každý den.

Povykládali bychom si na nich.

Kdo by se chtěl soustředit, zavřel by se do některého z kanclíků.

Kdo ne, tlachal by s ostatními v kuchyňce.

Mám několik vzorů, jak by to mělo probíhat.

V každém případě by to byla práce snů.

Akorát nevím jedinou věc - co by ta firma měla vydávat za výstup ven.

Jaká by byla její náplň. A kdo by ten provoz platil.

Nejlepší by mi připadalo, že by to bylo perpetum mobile. Že by si to platili vzájemně všichni ti zaměstnanci. Každý tím, že by pro ostatní dělal to, co ho těší. A ještě by to mohl různě měnit.

Spousta doslova geniálních blogerů by totiž nikdy nechtěla dělat svůj koníček profesionálně.

Jsou invenční na poli vymýšlení pokrmů, focení, šití kabelek, vyrábění hraček pro děti, pěstování bio zeleniny, vázání květin nebo čtení a glosování knih. Ale kdyby to měli dělat denně na plný úvazek, přestalo by je to těšit. Ale nebojte, to bych já nikdy nedopustila :-)

Mě jde nejlíp vyzdvihování toho, co ostatním výborně jde.

Ale také bych to nemohla dělat nepřetržitě.

Někdy mám své splíny a chci si je ponechat. Jsou totiž odpočinkové.

Co vy na to?

Naviděnou v mojí firmě budoucnosti ;-)

Š.