O vměšování do dětských sporů

Přátelé,

Dnes se zamyslíme nad tím, zda a jak se vměšovat dětem do jejich konfliktů.

Na základě přístupu "pověz, co vidíš" jsem se začala pozorněji dívat, proč vzniká u nás doma mezi dětmi tolik rozlad (lidově řečeno, proč na sebe řvou jako koně).

Ono to totiž nevzniká samo od sebe. Naše děti se mají v zásadě rády, baví je si spolu hrát a řekla bych, že na sebe ani nějak dramaticky nežárlí (respektive tuto fázi již hustě absolvovaly). Ale někdy prostě chce každý něco jiného. Často se to zbytečně vyeskaluje, v důsledku toho, že se na ně úplně nesoustředím a včas si nevšimnu, co kdo ve skutečnosti potřebuje.

Tím neříkám, že to vždycky jde. Právě proto, že člověk nemá děti jen "na pohlídání" na hodinku denně. Můžeme se nad tím pohoršovat a nebo se s tím smířit. Žádná maminka, která je sama doma s dětmi, by si podle mě neměla vyčítat, že nevěnuje neustále plnou pozornost jen jim.

Odhalila jsem pár spouštěčů, kdy k roztržce dojde "raz dva":

- když mají hlad

- když jsou přetažení a
- když jsem já v nepohodě.

Pak nemají trpělivost si cokoliv vysvětlovat. Stejně jako u dospělých, že? Snížená frustrační tolerance. 

Ale pak jsou situace, které se nemusí změnit v hádku, když se do nich včas vmísí někdo s nadhledem (málokdy to bývají dospělí, ale jsou i takové momenty... :-)

Například:

Velká si s něčím hraje (například staví puzzle). Malej přijde, zaujalo ho to, ale ještě se neumí zeptat - rovnou se tedy zapojí do hry (rozumějte, vezme si dílek). Tím ale naruší koncepci hry naší Sýkorky a ta se začne bránit. Nato malej nepochopí, že jí má nechat na pokoji, a dál se pokouší skládat puzzle s ní. Ona začne hulákat a pak ho rovnou třískne.

Já vám nejsem nějak moc útlocitná ohledně toho, když jedno dítě dostane od druhého sem tam lopatičkou po hlavě :-). Ale přesto se snažím jít a zkusit to radši pomoct řešit.

Nesouzním s přístupem "nebyla jsem u toho, nevím a nechci vědět, proč se hádáte". Myslím, že děti do určitého věku potřebují pomoc, aby se vyznaly v tom, co kdo chce a aby si to zvládly "vysvětlit". Aby zažily třeba to, že někdy je potřeba ustoupit, že existuje kompromis. A nebo že se dá naopak najít úplně nové řešení, které bude pro oba fajn, ale vůbec by je samotné nenapadlo. A nebo aby unesly mírnější formu frustrace, když se prostě společné "fajn" nedá najít.

Tak tam jdu a snažím se rozpoznat, co v dané situaci obě děti chtěly, proč to bylo v rozporu a jak (a zda vůbec) by se to dalo sloučit do přijatelného řešení. "Pověz, co vidíš". Neboli "ty sis chtěla stavět sama a vadí ti, že malej si chce taky hrát?". Někdy se mi tento ideální postup ale stejně nepovede.

Občas mi brání zjistit "co se děje a proč brečí?", když vkročím do hádky předem s určitým očekáváním. Předpoklady jsou vůbec nejhorší.

Příklad: Děti si hrají v pokoji, já jsem v kuchyni. Malej začne kvičet. Jdu tam a v hlavě mám domněnku "co mu ta velká zase sebrala?" Je to už předem nefér, očekávat "že ji zavinila ona". Bohužel, člověk svůj stín nepřekročí. Přitom ale, i když již desetkrát sestra sebrala malému nějakou hračku (následkem čeho on začal kvičet), o současnosti to vůbec nevypovídá. Ale já už apriori hodnotím jednoho jako viníka a druhého jako oběť.

(Přátelé, mějte prosím na paměti, že je to jen příklad. Zrovna tak dochází k tomu, že skučí velká a já ze zkušenosti, co jí často "provádí" malej rovnou předpokládám, že to udělal zase. Případy, kdy jeden druhému a pak zase druhý prvnímu vyvolá brek jsou u nás přibližně v rovnováze.)

Takže jak lépe?

Zcela po Duškovsku - žádné domněnky. Presumpce neviny obou stran. 

Když to beru tak, že došlo jen k nějaké vzájemné neshodě (doslova - oba se neshodli na stejném postupu), je mnohem snazší přijít a zjišťovat objektivně "co se stalo?"

S tím se dá taky líp emočně pracovat (čtěte nerozčílit se už předem), než když si jen člověk myslí, že jedno dítě je "zlomyslné" a "schválně toho druhého zlobí". Nebo dokonce, že děti se hádají "aby na sebe upozornily" (naše na sebe upozorňují monotóním hučením "maminkó! mami? koukni se! díváš se?maminkó!") nebo "mě nechtějí nechat v klidu něco dokončit" (obvykle se opravdu vůbec nezabývají mnou a to, co já zrovna dělám, je vůbec nezajímá).

Čili žádné předpoklady. 

Anóbrž vkročit do situace pohledem "kamery", která jen zaznamená, co se děje a nijak to nehodnotí (inspirace v článku zde). Pak se dá najít řešení.

Třeba vymezit prostor, kde si jeden může "v klidu" dokončit svůj záměr. A druhému dát jiné puzzle (pokud je k dispozici). Nebo to časově omezit (budeš skládat minutu sama a pak budeme skládat všichni společně).

A nebo, když to řešení nemá (lépe řečeno, když já ho nevidím), tak aspoň tu situaci bez stresu vyhodnotit jako neškodnou, říct "nedá se nic dělat, tak se nedohodnete, nemůžete mít oba to samé naráz" a tiše se vytratit. Ony se ty dětské hádky někdy zase po minutě přeženou.

Jak to doma během hádek dětí děláte vy?

Díky,

Š.