O strachu, že se něco stane

Přátelé,

Někdy jsou chvíle, kdy mě přepadne strach.

Není to běžná každodenní obava, že nestihnu to, co jsem si naplánovala.

Je to silný, do hloubky prostupující, svírající strach.

Že se NĚCO stane.

Není to zcela konkrétní.

Například: že SE přijde na to, že jsme měli po přestěhování sem NĚCO NĚKDE nahlásit (hlásili jsme toho sice asi tak osmnáct, ale co když jsme měli hlásit devatenáct?) a NĚKDO nás kvůli tomu bude popotahovat, případně nám napaří likvidační pokutu... Bojím se, že jsme si nezjistili VŠECHNO a neudělali VŠECHNO, co jsme udělat měli.
Chápete? Že jsme měli vědět VŠECHNO, když jsme přišli do jiné země...!

Nebo mám strach, že budu JEDNOU pokračovat v té samé práci, z níž jsem odešla na mateřskou. No tak to by byla fakt katastrofa.
Tak si to představte. Bavila mě. Něco nového jsem se v ní naučila. V něčem mě rozvíjela. A měla jsem parádní kolektiv, s nímž se scházím dodnes. No prostě samé vlastnosti, o které by po mateřské fakt nikdo nestál...
Ale co když se do ní budu vracet jen ze strachu, že mě nebudou NIKDE jinde chtít? Samozřejmě, že JINDE předpokládám minimálně práci snů. Samí fešáci na pracovišti. Všichni hrozně chytří a nad věcí. Ani špetka zášti nebo blbců. Prostě v podstatě SKORO to, co jsem měla v mé dřívější "staré" práci... A já nebudu moc mít tu práci snů, protože nebudu mít odvahu se do ní vůbec přihlásit.

Uznejte, že se mám čeho bát.

Nebo že umřu.

Přátelé, dovedete si představit tu hrůzu?

Že normálně úplně obyčejně umřu.

Jednou.

A snad ještě ke všemu skoro úplně zdravá!

No to by byl fakt pech.

Sedím si doma, oči dokořán plné strachu, zase jako ta srnka.

A řeším věci, které vyřešit nejdou a hlavně vůbec nejsou na programu.

Potřebovala bych někoho tzv. hroší povahy, kdo by mi vynadal, co to řeším za kraviny. Že nemá smysl se stresovat dopředu miliónem eventualit. Vymýšlet katastrofické scénáře. Že to je z toho, že nemám nic kloudného na práci. A ať jdu radši pořádně zamést ;-)

Víte, je fajn, když jsou na světě lidi, kteří dokážou člověku naslouchat a brát jeho pocity vážně. Zamyslet se nad nimi, hledat řešení. 

Ale kromě toho je nezbytné, aby tu byli taky lidi, kteří dokážou ty problémy shodit, udělat si z vás srandu a pošťouchnout vás, abyste je prostě jen hodili za hlavu a šli řešit praktický život. Ono to taky pomůže.

Někdy se totiž takový strach prostě rozplyne sám, když ho nepřiživujeme sáhodlouhým "bádáním".

Nejlepší na tom je, když má člověk k dispozici oba typy lidí.

Nejprve reálně a postupem času třeba jen zvnitřněné v hlavě :-)

Doporočuji na toto téma knížku "Žena a muž v rodině" od autorů Trapková a Chvála.

Díky!

Š.