Přátelé,
Pořád mi visí v hlavě jedna otázka.
Co dělá lidi lidmi?
Kdo patříte k "želvám", které také dojmou silné příběhy jako mě, určitě vás tento nenechá chladnými.
Vždycky jsem patřila k ženským, které v kině u dojáku reagují přesně tak, jak režisér filmu zamýšlel (a proto jsem na ně také ráda šla :-). Od okamžiku, co jsem maminkou je to se mnou ale ještě podstatně horší.
Brečím, když čtu dětem pohádky, které mi v dětství četla maminka.
Se všemi pohádkovými postavami, které se ocitnou v nesnázích, hluboce soucítím. Ztotožňuji se předpisově s "princeznami" (a utlačovanými sirotky, vyhnanými děvčátky, uvězněnými postavičkami) a přeju si, aby na ty zlé macechy a ježibaby vyzrály, aby překonali nepřízeň osudu a "vše se v dobré obrátilo".
Jsem idealista? Nebo je touha po dobrém konci v lidském příběhu nějak archetypálně vnořena?
Mám v plánu si přečíst dvě knihy o výkladu pohádek. Myslím, že budou celé o mně. A o všech z vás, kdo to cítíte stejně.
Vrcholem všeho je pro mě pohádka O malém tygrovi (kterou pro samé slzy nedokážu dočíst ani do konce).
Nevím, zda ji znáte.
Malý tygr se jednou něčeho lekne. Přijde skupina velkých tygrů, posmívají se mu za to a dokonce mu potupně "seberou pruhy". Že jako už není tygr, když se bojí. A že mu je vrátí, až přestane být strašpytel.
Malý tygr plaše vyrazí do světa, hledat odvahu.
Potká skupinu vojáků na koních. Už ten dusot ho děsí. Prozradí jim, co hledá, ale vysmějí se mu, že nechce ani do sedla k nim.
Přijde k cirkusu, zda by tam nemohl najít odvahu. Principál mu navrhne, ať dělá provazochodce. "To bych se bál", řekne tygřík a maže pryč.
Bloumá a nikde nemůže na odvahu natrefit. Vrátí se tedy v noci domů do vesnice, ale co to? Maminka je nemocná, leží v posteli a má horečku.
"Mámo, musíš k doktorovi." Nutí ji tygřík. Ale maminka nemůže vstát.
Malý tygr se rozhodne, že ho tedy přivede.
"Teď v noci? A sám?", maminka má o něj strach.
Ale tygřík už běží. Černým lesem. V bouřce. Po úzké lávce přes strž, ve které duní divoká řeka.
Doběhne pro pana doktora, honem, honem, nutí ho k mamince.
Doktor sedne na koně, vezme tygříka před sebe a už jedou.
...
Ách, co byste řekli? Všechno dobře dopadne. Maminka se udraví, ráno vyjde sluníčko a tygři obřadně vrátí tygříkovi jeho pruhy...
Náhodou jsem teď zjistila, že dnes je Den Tibetu. Můžu tedy zcela tématicky přemítat a na něco přicházet.
Že lidskost, tedy schopnost vcítit se do druhého, pochopit jeho těžkou situaci a pomoct mu, je jedna z nejvyšších ctností, o kterou by se mělo usilovat, chránit ji všemi prostředky a vychovávat k ní další generace.
Bez soucitu a lidské vzájemnosti, no kde bysme to byli?
Co o tom soudíte?
Díky!
Š.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Přátelé, děkuji za vaši návštěvu i za vlídné komentáře. Je mi potěšením, sdílet s vámi svůj svět. Š.