Schrödingerová

Přátelé,

znala jsem kdysi jednu holku typu Schrödingerová.

Kočka, ale je to relativní. Takových jsou kvanta.

Byla zároveň uvnitř i venku.

Chtěla něco udělat, ale současně o tom pochybovala.

Viděla se z povzdálí a při tom slyšela svůj vnitřní hlas.

Připadala si jako za kamerou, ačkoliv byla na plátně.

Bloumala myšlenkami a někdy jen o vlásek skočila zpět do přítomnosti.

Pak to nějak přešlo.

Člověk opravdu stárne (pardon dámy, zraje) a zkušenosti ho uklidňují.

Jsou chvíle, kdy bych ráda ještě třetí dítko, protože mi to s druhým jde o poznání lépe než s prvním. Možná by tedy bylo taky tak pohodové.

Ale jindy zase už další nechci. Protože si nevím rady ani s těma dvěma. A občas jim nedokážu věnovat soustředěnou pozornost.

Ale to se zase srovná.

Se toho nějak nakupilo k řešení.

Nechce se mi do toho, ale až se to vyřeší, tak se mi zase uleví.

Ráda bych nějakou práci bez kopy nervů.

Něco kolem psů a lidí.

Žádné banky. Akcie. Nemovitosti.

Žádné daně. Lejstra. Čísla.

Žádné deadliny. Sezóny. A stres.

Něco přirozeného.

Vzduch. Chůze. Barvy. Hrstka lidí. Úsměv. Dobré jídlo.

A hóóódně legrace.

Každý den.

Ještě chvilku a budu zase kočka, akorát snad už méně Schrödingerová (až přejde zima a nebudou se mi pod šálou a čepicí chuchvalcovat vlasy do šíleného obřího zamotance :-). Dám rozpolcenosti vale. A nebo ho připustím za svou nedílnou součást.

Už se zase směju. A život mě tuze baví (když tedy právě nehledám po celém bytě údajně ztracenou knížku z knihovny, kterou jsme podle mě neměli nikdy ani vypůjčenou).

Díky, často ta radost pochází i od vás,

Š.