Proč jsem přestala "řešit" jídlo?

Přátelé,

Dnešní post od Báry ze Šťastného blogu mě inspiroval, abych dokončila jeden ze svých rozepsaných příspěvků. Bára to dokáže popsat stručněji a výstižněji, ale co už :-)

Ráda bych vám popsala, jak jsem skončila s paleem, zelenými potravinami, kyselino-zásadotvorným duetem (a celým stresem ohledně jídla).

Jela jsem tři měsíce program Whole 30 podle knihy Jídlo na prvním místě. Zřejmě jste již na tento "bestseller" narazli. Nový pohled na jídlo. Převratné skutečnosti. Když překousnete styl "americké příručky", kde vám vše zopakují pětkrát, nedokážete se ubránit tomu, aby vám to nezačalo vrtat hlavou. Ta knížka vypadá, že má všechno dokonale promyšlené. Proč to dosud bylo všechno špatně. Docvaknou vám některé souvislosti, které "moderní medicína" nedokáže uspokojivě vysvětlit. Knížka dokonce působí "benevolentně" ve svých omezeních. Dává vám prostor. Neděsí vás nekonečnem změn před vámi. Whole 30 je test na omezenou dobu. Navíc je variabilní podle vašich preferencí. To zvládne každý.

Tak jsem do toho šla. Kniha vás připraví ("férově") na to, že změna nebude lehká, ale zato naslibuje spoustu krás a pozitivních efektů. Je sice pravda, že počáteční zhoršení, které nastane, když si zakážete všechno možné, zase odezní a začnete se opravdu v určitých oblastech cítit líp. Ale to není celý příběh a happy end.

Měla jsem též příliv energie, bavilo mě připravovat nové kombinace jídel, po pár týdnech jsem už po "zapovězených" potravinách vůbec netoužila. To je pro mozek typické. Když pochopí, že mu něco nedáte, přestane to vyžadovat. Ale nepřestane to potřebovat. 

A snaží se to "nahradit" jinde, kde mu to dovolíte. Můžete jíst "co hrdlo ráčí". Jedla jsem obrovské snídaně, čistě z obavy, zda vydržím předepsanou "pauzu" až do oběda. Jedla jsem k ní i hodně ovoce, jelikož bylo právě léto a to bych si prostě neodpustila, že jsem promrhala to nejlepší, co příroda nabízí.

Zároveň jsem se ale přistihla, že si to snažím vymluvit. Že si to zakazuji. Že se nutím dělat to jinak než dřív, protože mám najednou strach, že to "dřív" bylo dlouhodobě neudržitelné a nezdravé. Přímo nebezpečné. Tak jsem se přesvědčovala, že své chutě jen "na chvíli" omezím, a pak už mi nový styl půjde jako po másle.

Ta kniha (a celý pokus) řeší zdánlivě vše (včetně toho, jak to udělat, když máte jíst maso, ale jste vegetariáni...)

Jeden důležitý faktor v ní ale chybí (stejně jako ve všech knihách o libovolných dietách, i když si říkají "změny životního stylu"). 

Je to svoboda.

Dieta vám ji prostě sebere.

Rozvinul se u mě regulérní "strach" ze sacharidů. Přemítala jsem, co dát dětem k svačině (ačkoliv jsem "whole 30" podstupovala v rodině sama, stejně můj mozek ten strach z "nebezpečných" banánů přenášel i na děti...

Paralelně jsem si vyvinula "závislost na tucích" (z něčeho člověk brát energii zkrátka musí). Ale současně k tomu i strach z "nesprávných" tuků. 

Ano, po salátu s ořechy nebudete mít hlad tak rychle jako po koblize. Ale muset jíst, přestože nemáte hlad, nemáte vůbec chuť a cítíte se plní, jen protože mozek prostě stále není uspokojený, to prostě není o nic zdravější než časté propady cukru v krvi...

Nemluvě o tom, že strach jít do restaurace, protože tam vaří z "nezdravých" surovin nebo polotovarů, je prostě jednak společensky na nic a druhak i osobně je to obrovský tlak na sebe samu. Rozvine se nedůvěra, že někdo jiný dokáže "pro vás" udělat něco správně. A tudíž skončíte u toho, že se sice "zodpovědně", ale zásadně sami staráte o to, co budete mít na talíři. A jaksi jste stále v zápřahu.

Zároveň se u mě objevilo několik nepříjemných jevů, které jsem před whole 30 neznala - zhoršila se mi paměť a soustředění. Byla jsem rozěkaná. V hlavě mi vířilo milion myšlenek a přitom jsem nemohla žádnou uchopit. Byla jsem sice emočně "v klidu", s celkem stabilní náladou, ale přesto jsem měla sklony (v legraci, že?) mentorovat, že ostatní jedí špatně (ne-paleo), objevovat souvislosti mezi jejich stravou a jejich zdravotními obtížemi a vůbec, neustále jsem se zabývala jídlem. 

Nedělala jsem skoro nic jiného, než neustále četla o jídle, myslela na jídlo a nebo připravovala jídlo. Podle mě, nutkavé čtení etiket ve strachu vyhnout se nepovoleným potravinám není ve skutečnosti "racionální zájem o složení potravin", ale normální obsedantně-kompulzivní porucha. Ano, spousta potravin, které se dají koupit v sámošce, opravdu nejsou zdravé. Ale zdravý život se sakra nedá zredukovat na snahu docílit "absence fyzických potíží".

V souhrnu byly "přínosy whole 30" horší než stav před ním. 

Když jsem si jednoho dne představila, že takto budu trávit čas příštích 10 let, nebyly to vyhlídky, na které bych se těšila. Naštěstí, známý důvěryhodný člověk mi ve správnou chvíli nastavil zrcadlo a já jsem zvládla s paleem (a všemi stravovacími pokusy) přestat.

Po překonání počáteční paniky, kolik sacharidů najednou zase jím, jsem se uklidnila a zjistila, že se cítím nesmírně volně a svobodně. Strach z toho, že mé tělo je zachvácené vnitřním rozkladem a nezvratná katastrofa se blíží, mě přešel. Ani nedošlo k žádnému "obžerství".

Teď jím, co mě napadne. Co možná nejpestřeji, co možná nejvíc z čerstvých surovin, se spoustou zeleniny (ale ne proto, že se to má, ale protože mi prostě zelenina chutná. Tu, co mi nechutná, nejím.) A když mám chuť, tak si koupím klidně croissant s čokoládou (z bílé mouky!!). A druhý den klidně znovu.

Některé drobné zdravotní útrapy zase mám, ale celkově je mi mnohem líp než na paleu. Neřeším jídlo. Svůj čas dělím mezi děti, rodinu, přátele, sebe samu, práci a život jako takový. A hlavně už zase můžu normálně komunikovat s lidmi, aniž bych je nějak povýšeně hodnotila, podle toho, co jedí nebo mají v nákupním vozíku... Jsem na stejné lodi.

Co by se podle vás nemělo v životě opomenout?

Díky, že jste můj pokus vydrželi a "moje" jídla dokonce i ochutnali :-))

Š.