Otevřená duše

Přátelé,

Začíná se mi jevit, že tento blog působí jako jedno velké lkaní a stěžování.

To ale vůbec není mým úmyslem.

Nevím, jestli se mi povede dovysvětlit, jak jsem to myslela.

Když nic, tak holt nic. Ale zkusím to.

Ano, je pravda, že přestěhováním do Německa jsem přišla o spoustu věcí.

Jsou fáze, kdy je mi tu hrozně smutno a mám strach, že se to nezlepší.

Ale pak je spousta chvil, kdy je mi tu parádně.

Tak třeba dneska.

Strávila jsem polovinu dne tím, že jsem psala asi deset příspěvků na blog zaráz. Jelikož jsem během fáze stažení (o které jsem psala zde) načerpala mraky inspirace, teď mám potřebu to všechno nějak zpracovat a přetavit k našemu užitku. Dvě hodiny jsme pak byli venku na hřišti a u koníků, což mě také těšilo. A zbyteke dne jsme vařila a přemýšlela, co dobrého upeču, a to mám taky moc ráda.

Můžete mi věřit nebo ne, to záleží na vás, ale bylo mi naprosto fajn.

Tento blog jsem si založila, abych se z těch složitých chvil vypsala, protože to je to pro mě praktičtější terapie než chodit k psychologovi (kde bych za tytéž myšlenky, na které přijdu sama, zaplatila spoustu peněz a času). Další výhoda blogu spočívá v tom, že z mých blízkých nepřetížím svými bolestínskými pocity žádného z vás jednotlivě. Čte ho jen ten, kdo chce a jen tak dlouho, dokud to snáší.

Moje babička kupříkladu vždycky říkala, že z trápení se člověk musí vymluvit. Ona to dělala tak, že probírala všechno těžké se spoustou svých známých. Otevřená duše. V důsledku toho se svých frustrací zbavila a ve zbytku času byla velice dobře naladěná, schopná naslouchat druhým (aspoň jsem to pociťovala vůči mě) a sršela z ní pozitivní energie. 

A já jsem si vědomá, že patřím k těm typům, kteří sice dlouho dokáží naslouchat, ale když už si vezmou slovo, je hrozně těžké je zastavit. Pak bych mluvila a mluvila a nebyla k zadržení. To bývá v osobním kontaktu poněkud společensky nežádoucí. Obvykle se navíc účastním jen dvou/tří-stranných rozhovorů (nejsem typ na projevy před širším publikem), a tam je vhodné udržovat určitou "aviváž", aby mě ostatní nevnímali jako sebestřednou mluvku (pak by se se mnou totiž už příště nechtěli scházet a to by mi bylo smutno ještě víc, než když jsem "osaměla" jaksi ze situačních důvodů).

Na blogu si tedy klidně dovolím to, co naživo koriguju. Píšu dlouhé a ještě delší příspěvky a píšu skoro pořád o sobě a spoustu litánií :-) - tedy vše v rozporu s "pravidly", jak docílit úspěšného blogu. Já ale o úspěšný blog vůbec neusiluji. I když samozřejmě mě ukrutně těší každý čtenář. Ale primární účel tohoto blogu prostě je a zůstane být mým terapeutickým prostorem a místem pro zajímavé podněty, pozorování a úvahy.

Současně je to ale taky dáno tím, že se mi příčí zobecňovat jednotlivosti do absolutní pravdy o tom, jak to na světě "vždycky, všechno" chodí a nebo co "nikdo nikdy" nemá dělat, protože to je jednoznačně špatně). A tak se snažím popisovat výlučně můj pohled. 

Dovoluju si to mimo jiné i proto, že vám věřím, že když mě budete mít dost, tak s tím čtením přestanete a nenecháte se přehltit. A nebo mi to TAKTNĚ naznačíte.

A právě teď jsem začla mít dojem, že už těch jednostranných výpovědí o tom, co je pro mě v souvislosti s životem v Německu těžké, bylo zkrátka dost.

Budu vám tedy servírovat i to pěkné, co mě tu těší a co mi to zvykání usnadňuje. Nechci totiž, abyste mě litovali. Já se taky nelituju, já se vyrovnávám. Vážně. Těch dní, kdy je mi ouzko, je mnohem míň než těch, kdy je mi fajn.

Neustále se totiž držím zlatého mota "s tím, co mám, tam, kde právě jsem, se budu snažit o to nejlepší, co jde".

Díky za pochopení,

Š.