O labradorech a goldenech (aneb zase to jídlo)

Přátelé,

Jen, aby nevznikla mejlka.

Chtěla bych malinko doplnit svou předchozí zpověď Proč jsem přestala řešit jídlo.

To, že jsem ukončila své stravovací pokusy, zdaleka neznamená, že mě jídlo již nezajímá nebo se nedejbože stanu breathariánem (kluci a děvčata z této party mi pošťouchnutí prominou, já vím, že pro to mají také své důvody).

Jsem a zůstanu nejspíš navždy labradorem.

Už jsem vám rozdělovala svět na labrouše a goldeny? Ne? 

To by vám určitě scházelo. Tak jdeme na to.

Lidi se dělí na labradory (labíky, labrouše) a zlaté retrívry (též zlaťáky neboli goldeny).

A pak ještě na kočky (o těch ale nic nevím, takže je přeskočičíme).

Jakožto labrouš vidím jídlo a jásám. Celkem bych ani tak nemusela podrobně zkoumat, co na tom talíři je. Hlavně, když je toho hodně a často. A když se mezitím nemusí nic moc dělat. Akorát jít s lidmi na procházku.

Golden, naproti tomu se v jídle strašně vrtá. To nemusí jen znamenat, že rozhrabe talíř a nechá ho, ale že strašně mění touhy (obě mé děti se tu a tam řadí mezi zlaťáky). Řekne si o vajíčko, jakmile ho udělám, už chce kedluben, jakmile jí naservíruju, chce okurku. Vždycky chce to, co má někdo další.

Kam se řadíte vy?

Přátelé, to je samozřejmě nadsázka. Kdo mě zná, ví, moc dobře, že neslupnu naprosto vše, nýbrž se dívám, co mám na talíři (obecně, dívání se na jídlo je mou oblíbenou kratochvílí, ale nerada zůstávám jen u dívání :-). Ve skutečnosti jídlo nadále řeším (nebo k tomu mám přinejmenším sklon), protože to je má přirozenost.

Labradorovi, když vezmete ze života jídlo, tak se z něj nestane golden, ale smutný labrador...

Nicméně, přátelé, moje cesta "pryč od stresu z jídla" zdaleka neznamená, že bych chtěla oslavovat nezřízené tláskání nebo zpochybňovat přínos vědeckého výzkumu.

Jsem si vědoma následujících skutečností:

- i při energeticky bohaté stravě (menu z mekáče) může být tělo podvyživeno, co do důležitých látek

- pro využití určitých látek ze stravy jsou potřeba jiné látky (nebo jejich komplexy)

- látky vytržené ze svého přǐrozeného kontextu (samotná vláknina nebo naopak čistá ovocná šťáva bez "zbytku" jablka) nefungují v těle tak dobře, jako látky v celé přirozené podobě

- i přirozené jídlo, bohaté na živiny, ale jedené s odporem... snad ani nemusím dodávat.

A jelikož to vím (nebo těmto tvrzením věřím), tak se tím v rámci možností řídím.
Neignoruji to.

Ale zároveň se nechci podrobně zabývat souvislostmi ve stravování, nemám ambice stát se v této oblasti vědcem a zkušenost mě naučila, že snaha o dokonalost mi nepřináší očekávaný užitek.

A navíc, opravdu nemám na podobné rozbory čas. Doslova, nemám ho, protože ho nechci mít.

Někdy si prostě sobecky koupím dobrůtku (ujíždím na cheesecaku, který tu stejně nikomu jinému nechutná, proto nemá význam pokoušet se péct vlastní). A Sýkorka zatím v nevědomosti bez jediné námitky spořádá ve školce obsah své vyvážené svačinové krabičky.

Vůbec si kvůli tomu nedělám výčitky. Protože obvykle prostě vařím to, čemu věřím. A jak říká jedna moje kamarádka "mamka mi dala občas párek, a stejně mi to nezůstalo".

Když jsem byla malá, nejspíš jsem měla velkou kliku na školní jídelny, protože jsem tam jedla ráda. A užívala jsem si všechna ta jídla, nad kterými ostatní ohrnovali nos (to v lepším případě) nebo ho stříleli po spolužácích (v tom horším). Například: čočka, hrachová kaše, hrstková polívka (ano, luštěniny jsou moje parketa), všechno uho, vepřové v hrášku a mrkvi (můj muž jistě právě dostává osypky), kapusta, zelí... Ách, mohla bych psát o jídle pořád :-)

Budu tedy s radostí dál labradorem se svými občasnými zlaťáckými úlety. Restriktivní přístup ode mně nečekejte. A mentorování, co je "zdravé" pro lidstvo už vůbec ne. Leda občasné pokusy a pak zase návraty.

A až u nás budete na návštěvě, chovejte se také jako labroušové a nenechte se pobízet. Labík nejradši dělá společnost jiným labíkům (nad plnou miskou).

Dobrou chuť :-)

Š.