Co mě naučily děti (část 2.)

Přátelé,

Jen pokračujeme v sebereflexi, co jsem ve výchově přehodnotila od dob prvního dítěte do současné sourozenecké konstelace.

5) prostředí

- s prvním dítětem jsem pociťovala obrovskou změnu životního tempa. Měla jsem pocit, že všechno je strááášně pomalé. A nedokázala jsem se tak naráz přibrzdit. Pomalý život mi způsoboval záchvaty nudy, proto jsem již po dvou měsících začala pendlovat do Prahy (žili jsme na vesnici, hodinu od ní) na tancování s miminky a za rodinou. Díky tomu, že jsem nosila naší Sýkorku v šátku, jsem vlastně mohla chodit stále stejně rychle, jak jsem byla zvyklá, zdolávat schody, vystupovat na rozhledny. Nepociťovala jsem bariéry. To vedlo k tomu, že jsem se na mateřské vůbec necítila "izolovaná" jako jsem slýchala od jiných matek. Byla jsem zkrátka neustále "v luftě". To také přispělo k tomu, že se naše dítě (schované v bezpečí šátku) mohlo účastnit všech sociálních interakcí se mnou a když bylo unavené, prostě si položilo hlavu a usnulo. Já byla v tomto ohledu spokojená, ona byla spokojená. Potud fajn.

Ale.

Přátelé, se dvěma dětmi se to realizuje trošíčku složitějc. To zaprvé.

Za druhé, náš mrňous je jinej.

Děti se sice nemají srovnávat, ale zároveň se tomu žádná matka nevyhne. Myslím, že dokud je to bez hodnocení (co je/bylo "lepší"), tak je to úplně v pořádku a naopak by bylo dost rigidní postupovat tvrdošíjně stále stejně i při změně situace, že?

Takže s naším malým jsem naznala, že je čas se zklidnit i kineticky. Ono totiž to přesídlení do Německa stejně přineslo tolik pohybu a změn, že jsem prostě za každou chvíli klidu byla najednou nesmírně ráda.

Když jsme jeli do Čech, trvala jsem na tom, abychom aspoň spali celý týden na jednom místě. Stejně jsme tam vždy měli "naflákáno" tucet návštěv, vyřizování a nákupů. Aby se z toho malej nezbláznil, snažila jsem se mu ten zmatek uspořádávat aspoň určitými rituálky. Zpívání stále stejné písničky do naprostého ukolébání. Stejné pořadí činností (pokud to aspoň trošku jde). Později stejné hračky. A hlavně, když si hraje, tak nerušit.

6) jazyk

Naše sýkorka je od mala vnořená do češtiny. Měla v tomto ohledu ideální podmínky pro růst, jelikož jako prvnímu vnoučeti / neteři v rodině jí všichni věnovali pozornost a opakovali slova, opakovali věty a později odpovídali na všechny dotazy.

Zjistila jsem, že její otázky ani tak nejdou vždy po podstatě té věci (proč je svět, jaký je), ale je to hlavně jazykové cvičení (jak se tomu říká). Ovšem to se týká i jejích "provokací" ke konfliktům. Odhalila jsem, že spousta kňourání, které se u nás doma odehrávalo v období vzdoru (protože naše se moc nevztekala, ale neustále kvůli něčemu kňourala), bylo částečně jen pokusem vyvolat můj slovní rozbor situace (vadí ti, že...) a přiučit se tak výrazům... :-)

Zdánlivá zbytečnost její rozvětvené češtiny po přesunu sem mě ale zase uvrhla do úzkosti. Co si tak upovídané dítě počne, když tady chudák nikomu nerozumí (a nemůže se bavit se všemi lidmi v dopravních prostředcích, jako byla zvyklá v Čechách)? A nikdo již nadále nebude nad její květnatou mluvou plesat a já přijdu o pocit, že je to moje dílo... ;-) Rozumíte? Ego...

Vyzkoušela jsem proto vodit dítě k německé "tagesmutter" (čili "tetě" na hlídání) na pár hodin týdně. Bylo to vedeno dvojím motivem. Jednak, aby ona přišla do kontaktu s jazykem a mohla pomocí něj překonat bariéru k ostatním dětem. Druhak, abych já měla aspoň dva dny v týdnu aspoň dvě hodiny na starosti "jenom jedno dítě". To bylo tenkrát, když byli oba dva dohromady prostě ještě dost nároční.

Reflexe: malá na to nebyla podle všeho ještě zralá, nebyla tam vůbec spokojená, prostředí bylo na ni asi příliš chudé na podněty, plus žárlivost k tomu. Suma sumárum, nemělo to ty přínosy, které jsem očekávala. Ale obecně nelituju, že jsme to absolvovali, protože jinak bych tu zkušenost nezískala. Nechtěla jsem to tenkrát hned vzdát, tak jsme to nějaký čas vydrželi a to se taky hodí, vědět, že člověk dokáže překonat určité těžké období (zvlášť když netrvá věčně).

Ovšem mrňouse nikam posílat nehodlám, dokud nebude zralý jít do školky a vnořit se do cizojazyčného prostředí sám (protože pak, jak jsem viděla, jde ta adaptace skoro sama. Plus tedy skutečnost, jak se tady zvykání na školku provádí - antistresově, polehoučku, s doprovodem mámy). 

Mé návštěvy skupiny "maminek s dětmi" mají ovšem jiný význam (pro mě, podobně jako to tancování s malou sýkorčičkou, abych přišla mezi lidi).

7) rodina

- mezi prvním a druhým dítětem jsem též vyrostla ve vztahu k vlastní rodině (aspoň si tomu přeju věřit.. :-) S první Sýkorkou jsem se ještě dosti značně vymezovala vůči "zastaralým" zkušenostem svých rodičů, tchánovců, babiček a dalším "nezpochybnitelným názorům". Ubezpečovali jsme se s mužem o své pravdě, jelikož jsem si byla nejistá (přinejmenším já, ale hádala bych, že on na tom bez zkušeností také nebyl o mnoho líp) a měla strach, že to nabourá moji čerstvě vznikající identitu "maminky", pokud budu jen přejímat cizí styly a neobjevím si svou cestu (paradoxní v tom je, že jsem o to silněji přebírala cizí styly, z "moudrých" knížek... :-).

S mrňousem již mám na očích své vlastní jizvy, natlučená kolena a úsměvné historky, jak se nám leccos nepovedlo. Porozuměla jsem díky tomu trnitým cestám svých rodičů (mít vlastní děti a napáchat si na nich vlastní chyby člověka mimořádně přiblíží, stojí náhle VEDLE nich ve skupině rodičů) a beru si z nich inspiraci. Už vím, že se mi nic nestane, když občas "poslechnu" něčí radu. Respektive, když si ji minimálně přidám na seznam "k otestování" :-) Že mě to může obohatit. Ale mám pocit, že i jejich postoj ke mně se změnil. Častěji už SPOLU hledáme východisko z nějaké zapeklité situace, debatujeme a oni říkají (s Tebou jsme to dělali tak, ale vaše děti jsou jiné a vyžadují separátní řešení). Jsem za to moc ráda.

V souhrnu by se dalo říct, že první dítě do mého života vneslo nekonečnou frustraci, že se vyvíjí nepředvídatelně, a obavu, abych něco totálně nezpackala. S druhým dítětem jsem již byla v klidu a na jeho detailní pozorování jsem skrze vývoj situace neměla čas. Sledovala jsem ho jaksi s nadhledem a globálně se mu vede dobře. Zaplaťpánbu za to.

Co s tím dál?

Jak říká jeden můj známý, "budeme vidět".

Jak se posunula vaše výchova mezi prvním a dalšími dětmi?

Díky,

Š.